Červenec 2017

Předposlední prázdniny

19. července 2017 v 17:09 | Therese |  Mysl
Dívám se na datum posledního publikovaného článku a trochu se mi podlamují kolena. Už dva měsíce jsem na blog nepřispěla ani řádkou. Ale slovy Zlatoslava Lockharta, čas hrozně letí, když se člověk dobře baví. A vzápětí dodávám s Harryho upřímně znechuceným výrazem ve tváři - hrozně.
Zkouškové se mi totiž neplánovaně protáhlo až do poloviny července, ačkoliv jsem původně měla mít hotovo na konci června. Ale zkrátka jsem to nedávala. Po zkoušce z farmy jsem byla tak neuvěřitelně vyčerpaná, že jsem si řekla, že nemá cenu se zbytečně bičovat k nějakým extrémním výkonům na úkor psychického zdraví, prakticky nespat a ráno se budit s palpitacemi. Tak jsem si to protáhla a musím říct, že ani tak mi nepřipadalo, že bych snad měla času na rozdávání. I tak vlastně patřím k té menšině v ročníku, která má hotovo. Ale teď už je třeťák úspěšně za mnou a já se snažím přeorientovat se z učícího módu do relaxačního, což jde tedy vždy líp a dělám to s podstatně větším nadšením, než opačně. Ale i tak to chvilku trvá, ještě včera po mně někdo ve snu chtěl vědět něco o primárním hyperkortikalismu.

Kde mě, kdo během zkouškového natočil, zatím netuším.

Kromě učení, které naplňovalo obrovskou část mého času od května až do teď, se nicméně pár věcí událo. Nejzásadnější pro mě asi bylo stěhování. Tedy v rámci studentského bytu, ne mého trvalého bydliště. A spadl mi tím obrovský kámen ze srdce. O těch problémech, které jsem s bydlením měla, jsem se už několikrát rozepisovala a moc se k tomu nechci vracet. Tady to ale vypadá podstatně líp. A navíc budu mít i to privilegium mít vlastní pokoj a má introvertní dušička plesá. Když zrovna nebudu mít náladu se s někým bavit, tak si prostě zavřu dveře a hotovo. Čin, který mi byl po tři roky odepřen. A ani se vstáváním a usínáním se nebudu muset s nikým zase synchronizovat. Ono by se to na první pohled neřeklo, ale když s někým sdílíte jeden pokoj a prakticky nemáte možnost, kam zmizet, dokáže to být docela otravný, když jeden z vás je ranní ptáče a druhý noční sova a teď nevíte, co máte dělat, protože toho druhého nechcete rušit, a tak se z obou z vás stanou always tired ostriches. Byla jsem tam minulý týden na pár dní kvůli zkoušce a trochu se zabydlet, ačkoliv tam ještě nemám všechno a bude potřeba tam vymalovat, protože momentálně jsou stěny pokryté odstínem zvýrazňovačové zelené a netuším, jak dlouho bych v takovém pokoji vydržela, aniž by mi z toho hráblo. Všechno a všichni vypadali v pohodě. Tak se jen modlím, aby to vydrželo, protože po těch stěhovacích manévrech se odmítám do konce studií kamkoliv hnout.

Tedy, přísně vzato za sebou třeťák ještě úplně nemám, zbývá mi prázdninová praxe, kterou si hodlám odchodit během srpna, ale to alespoň nebude zahrnovat brečení nad učebnicemi. Možná budu brečet nad sondou nebo tak něco a říkat si, co na tý škole vlastně dělám. Já vlastně nevím. To mě strašně vytáčí lidi, kteří se mě už začínají ptát, co po škole. Jako klid, ještě mi zbývají dva roky a upřímně jsem nikdy nepředpokládala, že se konce studia dožiju, natož co budu dělat po něm. Teprve se vzpamatovávám z toho, že jsem se na gymplu rozhodla, kam půjdu na výšku a patrně nejzávažnější rozhodnutí, jaké jsem v poslední době udělala, bylo, že si pořídím nový notebook (včera jsem si ho vyzvedla a nepřestávám slintat nad tím, jak je schopný všechno dělat tak hezky rychle a plynule, a taky trochu pláču při pohledu na bankovní účet). Nejsem připravena na to být nezávislý zodpovědný dospělý. Proč se někde radši nevyučuje tohle?

Já se teda jdu snažít užít si svoje (patrně) předposlední prázdniny.