Vím, že nic nevím

17. května 2017 v 11:52 | Therese |  Mysl
Stále jen vím, že nic nevím.
Ani moje třiadvacáté narozeniny na tom nic nezměnily. Sice jsem se ráno opět probuzela s očekáváním toho, že mě něco osvítí, ale nic se nekonalo. A jak mi máma se soucitným výrazem sdělila, ani v osmačtyřiceti se žádný zázrak zřejmě nekoná.

Ale aspoň jsem konečně po třech týdnech zdravá, myslela jsem, že už to snad nikdy neskončí. Zřejmě když už jsem po třech letech byla nemocná, měla jsem si to hezky užít se vším všudy.
I přes svůj zánět dutin (o kterém jsem tou dobou ještě nevěděla, že je zánět dutin) jsem nicméně během Velikonoc vyrazila na plánovaný výlet ke Gardě a na chvíli zase pustila školu, stěhování, praxi a nejistou budoucnost z hlavy. Ono asi i kdyby nebylo rozptýlení ve formě cestování, zaměstnávala by mě rýma a dočasná nedoslýchavost na pravé ucho, což bylo občas dost tragikomické, obzvlášť když mi někdo ve škole něco šeptal o cvika do ucha, toho pravého pochopitelně, a já na něj jen nechápavě zírala.
Pak jsem si tedy ještě sobotu po narozeninách hezky celý den prozvracela, s největší pravděpodobností jsem se otrávila jídlem, a užila jsem si infúzi v pohodlí domova (aneb výhody toho, že máte rodiče a známe lékaře).
Ale teď už jsem v pohodě.
Fakt.
Aspoň doufám a trochu se bojím toho, co na mě zpoza rohu vyskočí tentokrát.
Ale nestěžuju si. Zrovna jsem se vrátila z praktik z interny a když člověk vidí, s čím tam lidi leží, takovéhle banality vedle nich vypadají až směšně.


Koukám, kdy jsem sem naposledy psala nějaký deníkový zápis a vidím, že už je to opravdu hodně dlouho. Stala se toho spousta a vlastně nic zároveň. Aspoň z toho mám takový pocit.
Za zmínku stojí třeba naše půlení, které nebylo až tak špatné, jak jsem se obávala. Jen pro jistotu vysvětlení, půlení je stručně řečeno party, která se pořádá, jak již název napovídá v polovině studia. Mám pocit, že je to taková "cena útěchy", když po třech letech holt žádného bakaláře nemáme, tak abychom měli pocit, že se aspoň někam posouváme.
Taky jsem byla na česko-belgickém slamu a opět jsem si to užila a přesvědčila jsem se o tom, že moje francouzštině po těch třech letech nepoužívání neskutečným způsobem upadla.
Dál třeba moje první únikovka, kde mi sice chvíli trvalo, než jsem pochopila systém, na jakém to celé pracuje, ale pak mě to vážně bavilo. Prý jsme dokonce měli slušně našlápnuto k rekordu, kdybychom se nezasekli u posledního kroku.
Přečetla jsem spoustu knih a bohužel musela kvůli zkouškám v poslední době zase podstatně zbrzdit tempo. Vyšvihla bych například Jurský park, Hon na ovci a taky jsem konečně rozečetla Temnou věž, která mi evidetně na nějakou dobu vystačí.




Mám za sebou i první zkoušku, minulý týden jsem pokořila imunologii a už teď se mi po ní stýská, protože farmakologie mě zrovna dvakrát nebaví. Navíc máme jen tři možné termíny za celé zkouškové a ještě teď si nejsem jistá, kdy půjdu, ačkoliv jsme si s kamarádkou řekly, že se hecneme a stihneme to do toho prvního. Ale nevím, nevím...
Navíc zase začínám pociťovat, jak mi ubývají síly a to zkouškové ještě ani oficiálně nezačalo. Ono se řekne, že člověk pořád jen sedí, ale bože tohle sezení je tak neuvěřitelně vyčerpávající.

Co je ale potěšující je fakt, že se konečně definitivně vyřešilo moje bydlení na příští rok, protože se už všichni (snad naposledy) vyjádřili k tomu, zda by se nechtěli přestěhovat se mnou. Nechtěli. Jen jim trvalo asi měsíc a půl mi to říct a tisíkrát to v mezičase změnit. Vracím se zpátky na kolej a nikdo mi v tom nezabrání, i kdyby si to zase rozmysleli. Mám toho za poslední dobu akorát tak plné zuby.


Mermomocí se snažím udržet si pozitivní myšlení, ačkoliv to dost vázne a stejně se vždycky přistihnu, jak přemýšlím o tom, že celý život jen vlastně k ničemu. Pořád jen řešíte nějaké problémy, které se stejně nikdy nevyřeší k vaší úplné spokojenosti a pak jednoho dne umřete, tak proč to zbytečně protahovat? Snažím se o tom takhle nepřemýšlet, ale občas (vlastně stále ještě dost často) si prostě nemůžu pomoct. Potřebovala bych nějaký návod na život. Nejlíp nějaký jednoduchý s ilustračními obrázky, jako jsou ty u nábytku z Ikey.
Myslím, že začínám chápat, proč je tolik lidí věřících (tedy, nemluvím teď zrovna o České republice).



 


Komentáře

1 Zuza Zuza | Web | 20. května 2017 v 21:22 | Reagovat

Všechno nejlepší přeju :3 (Teda, mně dycky připadá divný přát někomu proto, že napsal, že má/měl narozeniny, ale jak u tebe zas a znova mám pocit, jako bys mi mluvila (psala) z duše, tak si nějak nemůžu pomoct..)

Jo, se čtením jsem letos nějaká úspěšně zabrzděná skoro pořád - někdy mě to štve, ale někdy jsem skoro pyšná na to, jak zvládám nečíst :D Navíc se snažím nečíst třeba napínavé věci a nebo právě Kinga, protože toho mám vždycky tendence zhltnout bez ohledu na povinnosti.
Jsem ráda, že tě chytla Temná věž - Pistolník některým lidem totiž připadá dost nudnej, i když třeba mně ke štěstí prostě stačí to, jak King píše. Proto (a kvůli škole) si TV poměrně šetřím a mám přečteny zatím první čtyři díly. Bojím se, že se po státnicích (pokud všechno stihnu a budu je vůbec v září mít) neudržím a dám si nějaký kingovský maraton :D

Proč se vlastně stěhuješ zpátky na kolej? Pamatuju si jen stížnosti na otravnou kočku a kluka, co se tvářil, že by o tebe měl zájem.

Občas taky nevím, k čemu život je, proč nejsem pro něco nadchnutá jako někteří, co bych vůbec konkrétně chtěla dělat.. Jak jsem už někde psala, moje podivné tělo a hormony si myslí, že chci (někdy časem teda) děti, ale to je zaprvé cíl dost na prd a zadruhé si často myslím, že něco takovýho stejně nezvládnu, tak to je pak těžký.
Věřící ale teda stejně nějak úplně nechápu, i když je pravda, že z hlediska nějakého cíle (nebo aspoň odporu k sebevraždám? :D ) to možná mají lehčí. Mně to pochopení trochu komplikuje jedna malá muslimka, kterou jsem doučovala - ta vždycky přišla např. s tím, že nesmí jíst a pít levou rukou, ale neuměla mi říct jak je v jejich náboženství takovýhle nápad zdůvodňován..

2 Therese Therese | Web | 21. května 2017 v 13:57 | Reagovat

[1]: Děkuju za přání! :) (A mně to taky vždycky připadá strašně divný :D)

Jo, se čtením je to teď těžký, hlavně jsem si dala i takový, jak se zdá, dost nereálný cíle na zkouškový a mám pocit, že každou chvíli umřu :D Takže jsem se teď v TV zasekla u druhého dílu a myslím, že mi to vydrží ještě na hooodně dlouhou dobu. Navíc mě tu ještě provokují knižní dárky, které si tu výsměšně leží na nočním stolku a já na ně prostě nemám čas.

No, ono nakonec není jisté, jestli půjdu zpátky na kolej, aneb situace se mění každým okamžikem, takže jsem sama zvědavá, jak to nakonec dopadne :D Ale z tohohle bytu odcházím. Kromě výše zmiňovaných (ta kočka by mi ani tolik nevadila, je to spíš fajn :) ), tak takové věci, jako že je tam v zimě okolo 17 stupňů, úklid nikomu nic moc neříká (ne, že bych byla nějaká citlivka, ale třeba takové zaschlé jídlo na nádobí mi docela a vadí a vzhledem k tomu, že tam všichni používají věci všech...a podobně vypadá i zbytek bytu), navíc odchází nájemnice a nikdo neví, co s bytem bude, takže by se klidně mohlo stát, že nás vykopnou a mohla bych pokračovat...

S těma věřícíma jsem to spíš myslela v takovém to obecnějším slova smyslu, jako nějakého smyslu života, cíle a tak. S různými pravidly v jednotlivých náboženství, to už trochu jiný kafe, který taky úplně moc nechápu. Ale tak nejsem žádný teolog, abych o tom mohla nějak šířeji rozprávět :D

Uf, jsem se nějak rozepsala... (ale tak učení počká, že :D ) Vážně bychom se měly někdy setkat, když nám to ty minulý roky nevyšlo :D

3 Zuza Zuza | Web | 22. května 2017 v 0:10 | Reagovat

Nojo, měla jsem holt po přečtení nutkání zkusit tě rozveselit a klidně něčím divným^^

Já musím cca do půlky července udělat čtyři zkoušky a napsat bakalářku, což jsou asi cíle poměrně reálný, ale ta jedna zkouška je fakt dost těžká (= z matiky), tak jsem na to zvědavá a mám pocit, že už teď nestíhám. I když pak koukám třeba na nějaký blbosti na youtube, protože jsem nějaká strašně neproduktivní..

Aha, jak o tom píšeš, tak si vzpomínám i na tvoje stížnosti na zimu.
Jo, chápu, že kočka člověku (obzvlášť člověku kočičímu) tolik nevadí i když třeba něco provádí - náš kocour se nedávno asi na dva, tři týdny rozhodl, že se mnou bude spát v posteli. Problém je, že to měl na etapy (tj. pořád chtěl courat dovnitř a ven) a já nerada spím s otevřenými dveřmi, takže jsem za ním vždycky zavřela, protože jsem naivně myslela, že už nepřijde. No první den mě takhle škrabáním na dveře vzbudil bez přehánění asi desetkrát, tak po týdnu už naštěstí dospěl k tomu, že jen v noci přišel a až nad ránem šel pryč. Každopádně i když jsem kvůli němu byla tak týden jako chodící nevyspalá mrtvola, stejně jsem se ráno mohla leda rozplývat nad tím, jak je roztomilej, a nemít mu to buzení za zlý :D
Ohledně úklidu s tebou soucítím. U nás se sice naštěstí většina nádobí dá do myčky, ale ani toho ségra často není schopna a hromadí tak nádobí metr od myčky, protože je asi příliš náročný udělat ten poslední krok a jen to šoupnout dovnitř. Většinou argumentuje tím, že to přece uklidí POTOM a jaksi nechápe, že se třeba dost blbě vaří, když nezanedbatelnou část linky zabírá její odložený nádobí. Každopádně i tak teda jsem ráda, že zhýrale bydlím doma a nemusím takhle hejtovat někoho cizího :D Tak držím palce, ať to bydlení vyřešíš nějak uspokojivě:)

Jasně, chápu, že šlo spíš o cíl a smysl (i když vlastně asi nevím, jak tohle věřící mají), ale mě nějak většinou k náboženství napadnou právě různý zásady, pravidla a myšlenky, kterým nerozumím. Nedávno jsem třeba viděla video, kde rodiče dítěte s Downovým syndromem říkali, že se s tím lépe srovnali proto, že věděli, že jim Bůh takové dítě poslal z nějakého důvodu. Já prostě asi nejsem náboženský typ nebo nevim :D

Tak, rozepsala jsem se ještě víc než ty (nejlíp samozřejmě vždycky něco napíšu a pak mám chuť to celý smazat :D ) Setkat klidně, jen mám pocit, že se i komentáři/psaním lidi snažím unudit k smrti, tak se většinou trochu obávám osobních setkání :D

4 Therese Therese | Web | 23. května 2017 v 11:06 | Reagovat

[3]: Pro mě je zkouškový takovým synonymem trvalého nestíhání, ale tak na to video roztomilých kočiček se podívat musím, že. Mám své priority :D Tak přeju hodně zdaru, ať ti to zkouškový vyjde :)

Já taky nerada spím s otevřenými dveřmi, strašně mě to znervózňuje, i když nejsem schopná říct proč :D
Jo jo, na to že dřez obvykle přetéká špinavým nádobím a je pak problém tam jít opláchnout třeba jen blbou vidličku, protože ji pod ten proud vody prostě nedáš, jsem si tak nějak zvykla, ale když na tom "umytém" nádobí jsou jakési zaschlé kousky čehosi, s tím jsem se pořád ještě nesmířila :D Jinam můj brácha je s nošením nádobí do myčky úplně stejný jako tvoje ségra, mohli by si podat ruce :D

No, kdyžtak se unudíme k smrti navzájem :D

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 23. května 2017 v 12:09 | Reagovat

Máš docela nabitý program :) Hodně štěstí při zkouškovém. A taky sílu a pevné nervy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama