Květen 2017

Vím, že nic nevím

17. května 2017 v 11:52 | Therese |  Mysl
Stále jen vím, že nic nevím.
Ani moje třiadvacáté narozeniny na tom nic nezměnily. Sice jsem se ráno opět probuzela s očekáváním toho, že mě něco osvítí, ale nic se nekonalo. A jak mi máma se soucitným výrazem sdělila, ani v osmačtyřiceti se žádný zázrak zřejmě nekoná.

Ale aspoň jsem konečně po třech týdnech zdravá, myslela jsem, že už to snad nikdy neskončí. Zřejmě když už jsem po třech letech byla nemocná, měla jsem si to hezky užít se vším všudy.
I přes svůj zánět dutin (o kterém jsem tou dobou ještě nevěděla, že je zánět dutin) jsem nicméně během Velikonoc vyrazila na plánovaný výlet ke Gardě a na chvíli zase pustila školu, stěhování, praxi a nejistou budoucnost z hlavy. Ono asi i kdyby nebylo rozptýlení ve formě cestování, zaměstnávala by mě rýma a dočasná nedoslýchavost na pravé ucho, což bylo občas dost tragikomické, obzvlášť když mi někdo ve škole něco šeptal o cvika do ucha, toho pravého pochopitelně, a já na něj jen nechápavě zírala.
Pak jsem si tedy ještě sobotu po narozeninách hezky celý den prozvracela, s největší pravděpodobností jsem se otrávila jídlem, a užila jsem si infúzi v pohodlí domova (aneb výhody toho, že máte rodiče a známe lékaře).
Ale teď už jsem v pohodě.
Fakt.
Aspoň doufám a trochu se bojím toho, co na mě zpoza rohu vyskočí tentokrát.
Ale nestěžuju si. Zrovna jsem se vrátila z praktik z interny a když člověk vidí, s čím tam lidi leží, takovéhle banality vedle nich vypadají až směšně.


Koukám, kdy jsem sem naposledy psala nějaký deníkový zápis a vidím, že už je to opravdu hodně dlouho. Stala se toho spousta a vlastně nic zároveň. Aspoň z toho mám takový pocit.
Za zmínku stojí třeba naše půlení, které nebylo až tak špatné, jak jsem se obávala. Jen pro jistotu vysvětlení, půlení je stručně řečeno party, která se pořádá, jak již název napovídá v polovině studia. Mám pocit, že je to taková "cena útěchy", když po třech letech holt žádného bakaláře nemáme, tak abychom měli pocit, že se aspoň někam posouváme.
Taky jsem byla na česko-belgickém slamu a opět jsem si to užila a přesvědčila jsem se o tom, že moje francouzštině po těch třech letech nepoužívání neskutečným způsobem upadla.
Dál třeba moje první únikovka, kde mi sice chvíli trvalo, než jsem pochopila systém, na jakém to celé pracuje, ale pak mě to vážně bavilo. Prý jsme dokonce měli slušně našlápnuto k rekordu, kdybychom se nezasekli u posledního kroku.
Přečetla jsem spoustu knih a bohužel musela kvůli zkouškám v poslední době zase podstatně zbrzdit tempo. Vyšvihla bych například Jurský park, Hon na ovci a taky jsem konečně rozečetla Temnou věž, která mi evidetně na nějakou dobu vystačí.