Knižní kukátko VIII

26. března 2017 v 14:28 | Therese |  Recenze

Vegetariánka - Han Kang
Aneb moje první setkání s jihokorejskou literaturou.
Svazek je tvořený třemi samostatnými novelami (Vegetariánka, Mongolská skvrna a Hořící les) propojenými jednou rodinou, zejména pak Jonghje, jejíž nenadálý obrat k vegetariánství spustí všechny následující události.
Jonghje je hned v úvodu slovy svého manžela vyvedena jako úplně obyčejná a průměrná, málomluvná žena, která do puntíku plní svou roli dcery, sestry a nakonec i manželky, stejně jako všechny ostatní ženy z její rodiny. Vše se ale změní, když se jí jednoho dne zdá děsivý sen o krvi, jatkách a křičících tvářích. Ihned po probuzení se rozhodne radikálně změnit svůj život a stát se vegetariánkou. Vyhází všechno maso z lednice a nikdy už žádné nekoupí, k nelibosti svého manžela a pak i její rodiny. Stále se ale nemůže znepokojivého snu zbavit. Téměř nespí, její málomluvnost se ještě prohloubí, přestane o sebe dbát a drasticky zhubne. Její rodina se ale s jejím neomluvitelným chováním nehodlá smířit a vše vygraduje na rodinné sešlosti, kde se jí násilím pokusí donutit maso sníst, na což Jonghje odpoví tím, že si podřeže žíly.
Každá novela je vyprávěna z úhlu pohledu jiného člena rodiny, první jejího manžela, druhá jejího švagra a poslední její starší sestry. Do myšlenek Jonghje tak nemáme prakticky možnost nahlédnout kromě krátkých úryvků z Vegetariánky. První část se tak zaměřuje hlavně na způsob, jakým se rodina vyrovnává s nenadálou změnou, druhá o švagrově posedlosti Jonghjiným tělem, které se snaží zachytit v uměleckém videu a poslední o sestřině snaze vzchopit se z rozpadu rodiny.
Tahle, ač tenká kniha, ve mně zanechala poměrně silnou stopu. Není to úplně lehká četba, místy na mě působila skoro až bizarně. Hlavní motiv, tedy přeměny Jongje jako člověka do rostliny, i když ne úplně doslova, je rozhodně neotřepaný. Ještě víc pak vyniká v kontrastu s typickými negativními lidskými vlastnostmi jako je agrese, úzkoprsost a sexuální touhy, které projevuje zbytek její rodiny. Rozhodně je to něco k zamyšlení.


Ženy a knihy - Stefan Bollmann
Jestli je něco strašné a úžasné zároveň, pak to jsou knihy, po jejichž přečtení zjistíte, co všechno ještě musíte přelouskat, abyste mohli v klidu umřít.
Když jsem si knihu kupovala, trochu jsem se bála, jestli mě bude bavit, obecně totiž populárně naučnou literaturu příliš nevyhledávám. Naštěstí jsem se hned krátce po rozečtení přesvědčila, že moje obavy byly neopodstatněné a kniha se mi naopak četla poměrně zlehka.
Jak již název napovídá, zaměřuje se na dějiny a vývoj literatury ve vztahu k ženám. Kniha je rozdělena na čtyři části podle jednotlivých století od 18. až po současnost. Kromě obligátních autorek a čtenářek se Bollmann věnuje také nakladatelkám, kritičkám a někdy i významným románovým hrdinkám. Dostáváme se tak od časů básníka Klopstocka, který svým dílem okouzlil tehdejší dívky i ženy a mimo jiné zpopularizoval veřejné předčítání, přes hysterii vyvolanou Goethovým Utrpením mladého Werthra, které údajně doprovázelo i několik sebevražd, Jane Austenovou, Mary Shelleyovou a její Frankenstainovo monstrum, paní Bovaryovou a Virginii Woolfovou až po psaní fanfiction a Padesát odstínů šedi. Mně osobně se nejlépe četlo 19. a 20. století, možná i proto, že jsem o lidech zmiňovaných v jednotlivých kapitolách už něco málo věděla, Bollmann totiž nezapře svůj německý původ a dívá se tak na tuto historii především z poněkud germánského úhlu pohledu a o některých osobnostech, jako již zmiňovaný Klopstock nebo Caroline Schlegel-Schellingová, jsem nikdy dřív neslyšela.
Zásadní je pro mě pocit, že mi kniha něco dala (i kromě prodlouženého seznamu četby) a navíc se ani nenaplnila moje obava, že text bude někde sklouzávat k tónu "no jo, ty emancipovaný feministky" ani k druhému extrému "pojďme hned všichni vyhladit muže". (Cítíte, doufám, tu nadsázku?)




Martin Eden - Jack London
Jeden z titulů, kterého bych si právě díky knize výše asi jinak v naší domácí knihovničce nevšimla. Částečně asi i proto, že jméno Jacka Londona mám spjato s Bílým tesákem, tedy dobrodružnou literaturou, které zrovna moc neholduju.
Martin Eden je mladý námořník z chudé rodiny, který jednoho dne zachrání ve rvačce Arthura, bohatého synáčka z buržoasní rodiny, která ho z vděku pozve na večeři. Zde se poprvé setkává s Ruth, křehkou a krásnou Arthurovou sestrou, do které se na první pohled zamiluje. Sám si však až bolestně uvědomuje rozdíl v jejich postavení a zejména pak v jejich vzdělání. Zatímco Ruth studuje na vysoké škole, Martin nikdy nedokončil ani vzdělání základní. Rozhodne se ale, že to takhle nenechá a protože na navštěvován školy nemá peníze ani čas, začne se samostudiem a zakrátko se díky své píli a zapálení pro věc vyrovnává lidem z vyšších vrstev, ba co víc, později je i překonává. Navíc v sobě objeví talent pro psaní a rozhodne se stát se spisovatelem. Psaní a Ruth, svým dvěma láskám, obětuje vše. Nic ale nedostává nazpět. Povídky mu všechny magazíny i nakladatelství vrací a Ruth, ač tvrdí, že ho také miluje, si odmítá vzít muže bez postavení a neustále se snaží Martina přesvědčit, aby se vzdal svého snu a zvolil si nějaké stabilní a jisté zaměstnání. Martin se ale dál protlouká životem, všem navzdory, potýká se s finančními problémy a teprve ve chvíli, kdy téměř umírá hlady se vše obrátí k lepšímu. Jeho díla se začnou prodávat a on během krátké doby nesmírně zbohatne, Ruth se k němu chce vrátit. Lidé, kteří na něj dřív plivali špínu se k němu najednou chovají mile a úslužně. On je ale, nebo spíš právě proto, celým světem znechucen a upadá do depresí.
Krásný, i když smutný příběh o odhodlaném idealistovi a snílkovi, jehož většina lidí nechápe a zničí mu veškeré iluze, které kdy o životě měl. Na konci mi i slzička ukápla.


Po Alence - Gregory Maguire
Možná že někteří z vás si všimli, že mám zkrátka pro Alenku slabost. Když jsem se tedy dozvěděla, že vyšlo jakési její "pokračování", provedla jsem vpád do knihkupectví a tam, po chvíli zmateného bloudění, jsem v oddělení dětské literatury ulovila Po Alence.
Proč dávám to pokračování do uvozovek? Ono jde totiž spíš o něco, co bych nazvala soukračováním (ach, ty neologismy, ale k té Alence se hodí), příběh se totiž odehrává během událostí, kdy se Alenka propadne králičí norou do Říše divů, jen z jiného úhlu pohledu. Konkrétně její kamarádky Ady, neohrabané dcery místního vikáře s nechápavou rodinou a železným korzetem, která nedopatřením spadne do králičí díry chvilku po Alence. Druhá dějová linie pak patří Lydii, Alenčině starší sestře, která se nerada vydá ztracenou Alenku hledat. Ve svých patnácti letech by totiž mnohem radši zůstala doma a snažila se upoutat pozornost šarmantního pana Wintera, který je jako doprovod pana Darwina u nich na návštěvě (ano, TOHO pana Darwina). Na všechno pak dohlíží svým jestřábím zrakem slečna Armstrongová, Adina vychovatelka.
Neříká se mi to lehko, ale z těch knížek, o kterých se tu dnes zmiňuji, mi takhle přišla nejslabší. Ne že by to bylo špatně napsaná, kniha se mi četla lehce, setkáme se starými známými jako je Kloboučník, Šklíba, Vévodkyně a Bílá a Srdcová královna, ale něco tomu zkrátka chybělo. Něco jako vyvrcholení, takhle mi spíš přišlo, jako by celý děj vyšuměl kamsi do ztracena. Stejně jako marmeláda, kterou Ada ztratila na začátku příběhu při cestě za Alenkou.


Battle Royale - Koushun Takami
Kniha, na kterou jsem si brousila zuby už další dobu, prakticky od chvíle, kdy jsem zhlédla stejnojmenný film a byla mi tedy k Vánocům naježena pod stromeček.
Pokud znáte Hunger Games (což předpokládám, že ano), umíte si představit základní myšlenku příběhu. Čtyřicet dva studentů 9B školy v Shiroiawě je vybráno do programu Battle Royale, který zavedla totalitní Republic of Greater East Asia (knihu jsem četla v angličtině a nevím, jak přesně je ten název přeložen do češtiny, tak abych nedělala nějaké zmatky). Odvezou je na opuštěný ostrov, a vysvětlí pravidla hry. Musí se zabít navzájem, aby zbyl jen jeden vítěz. Kolem krku jim připevní kovové obojky, kterými monitorují jejich polohu a základní životní funkce. Mimo jiné také obsahují výbušninu, která se aktivuje v případě, že příliš dlouho nikdo nezemře nebo vstoupí do takzvané zakázané zóny, kterých v průběhu hry neustále přibývá a zmenšují tak prostor, v němž se mohou pohybovat. Každému dají batoh s vodou, minimem jídla, baterkou a zbraní, která ale nemusí být vždycky zrovna tím, co by si dotyční přáli (aneb zkuste jít s bumerangem proti někomu, kdo má samopal).
Každý ze spolužáků se s nastalou situací vypořádává jinak, někdo se skrývá, propadá zoufalství, snaží se přijít s plánem útěku, dát své kamarády zpět dohromady a někteří bez váhání přistoupí na pravidla hry a začnou zabíjet. Kniha se věnuje každému z nich, což bylo občas trochu problematické, protože jsem se v té záplavě jmen ztrácela, nicméně se zaměřuje hlavně na trio skládající se z bývalé baseballové hvězdy jménem Shuya Nanahara, jeho kamarádky Noriko Nakagawa, která je do něj tajně zamilovaná a nakonec Shogo Kawada, student, který se k jejich třídě připojil teprve nedávno a jak jeho společníci zjistí, je také přeživší Battle Royale minulého roku, který tvrdí, že ví, jak ze hry uniknout.
Hunger Games jsem četla a líbily se mi, tohle mi ale přijde podstatně lepší. Předně to celé působí mnohem víc realisticky a přiznejme si to, díky tomu i brutálněji a tísnivěji a to i bez všelijakých technologických vymožeností a designových arén. Už samotný fakt, že se všichni znali a trávili spolu poslední roky svého života je podstatně děsivější koncept, než když proti sobě postaví úplně cizí lidi. A co víc jejich reakce mi připadaly ve většině případů uvěřitelné. Nikdo je nesledoval, nefandil jim a na vítěze nečekaly žádné ovace, ale tichý transfer na jinou školu a zákaz o čemkoliv z toho, co prožili mluvit.
 


Komentáře

1 Heaven Heaven | Web | 26. března 2017 v 18:29 | Reagovat

První dvě knihy vypadají opravdu zajímavě :)

2 Zuza Zuza | Web | 30. března 2017 v 9:44 | Reagovat

Díky za inspiraci s tím Martinem Edenem, odhodlala jsem se díky tobě ukořistit ho v knihovně z poličky knížek k rozebrání a jsem na něj dost zvědavá:)

Jinak četla jsi 15 minus? Ten popis u poslední knížky mi to dost připomněl. Kdyby tě zaujala moje stará a dost strašně napsaná ,,recenze", tak určitě doporučuju :D http://zuzapest.blog.cz/1504/15-minus-tomas-zarecky

3 Therese Therese | Web | 2. dubna 2017 v 13:43 | Reagovat

[2]: To jsem ráda, že jsem tě k tomu nakopla, doufám, že se ti bude líbit :)
15 minus jsem nečetla, ale zaregistrovala jsem to právě u tebe na blogu a přidala si to k seznamu "co ještě musím přečíst, než umřu" :D Což mi připomíná, že si taky někde musím sehnat Dlouhý pochod...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama