Březen 2017

Knižní kukátko VIII

26. března 2017 v 14:28 | Therese |  Recenze

Vegetariánka - Han Kang
Aneb moje první setkání s jihokorejskou literaturou.
Svazek je tvořený třemi samostatnými novelami (Vegetariánka, Mongolská skvrna a Hořící les) propojenými jednou rodinou, zejména pak Jonghje, jejíž nenadálý obrat k vegetariánství spustí všechny následující události.
Jonghje je hned v úvodu slovy svého manžela vyvedena jako úplně obyčejná a průměrná, málomluvná žena, která do puntíku plní svou roli dcery, sestry a nakonec i manželky, stejně jako všechny ostatní ženy z její rodiny. Vše se ale změní, když se jí jednoho dne zdá děsivý sen o krvi, jatkách a křičících tvářích. Ihned po probuzení se rozhodne radikálně změnit svůj život a stát se vegetariánkou. Vyhází všechno maso z lednice a nikdy už žádné nekoupí, k nelibosti svého manžela a pak i její rodiny. Stále se ale nemůže znepokojivého snu zbavit. Téměř nespí, její málomluvnost se ještě prohloubí, přestane o sebe dbát a drasticky zhubne. Její rodina se ale s jejím neomluvitelným chováním nehodlá smířit a vše vygraduje na rodinné sešlosti, kde se jí násilím pokusí donutit maso sníst, na což Jonghje odpoví tím, že si podřeže žíly.
Každá novela je vyprávěna z úhlu pohledu jiného člena rodiny, první jejího manžela, druhá jejího švagra a poslední její starší sestry. Do myšlenek Jonghje tak nemáme prakticky možnost nahlédnout kromě krátkých úryvků z Vegetariánky. První část se tak zaměřuje hlavně na způsob, jakým se rodina vyrovnává s nenadálou změnou, druhá o švagrově posedlosti Jonghjiným tělem, které se snaží zachytit v uměleckém videu a poslední o sestřině snaze vzchopit se z rozpadu rodiny.
Tahle, ač tenká kniha, ve mně zanechala poměrně silnou stopu. Není to úplně lehká četba, místy na mě působila skoro až bizarně. Hlavní motiv, tedy přeměny Jongje jako člověka do rostliny, i když ne úplně doslova, je rozhodně neotřepaný. Ještě víc pak vyniká v kontrastu s typickými negativními lidskými vlastnostmi jako je agrese, úzkoprsost a sexuální touhy, které projevuje zbytek její rodiny. Rozhodně je to něco k zamyšlení.


Ženy a knihy - Stefan Bollmann
Jestli je něco strašné a úžasné zároveň, pak to jsou knihy, po jejichž přečtení zjistíte, co všechno ještě musíte přelouskat, abyste mohli v klidu umřít.
Když jsem si knihu kupovala, trochu jsem se bála, jestli mě bude bavit, obecně totiž populárně naučnou literaturu příliš nevyhledávám. Naštěstí jsem se hned krátce po rozečtení přesvědčila, že moje obavy byly neopodstatněné a kniha se mi naopak četla poměrně zlehka.
Jak již název napovídá, zaměřuje se na dějiny a vývoj literatury ve vztahu k ženám. Kniha je rozdělena na čtyři části podle jednotlivých století od 18. až po současnost. Kromě obligátních autorek a čtenářek se Bollmann věnuje také nakladatelkám, kritičkám a někdy i významným románovým hrdinkám. Dostáváme se tak od časů básníka Klopstocka, který svým dílem okouzlil tehdejší dívky i ženy a mimo jiné zpopularizoval veřejné předčítání, přes hysterii vyvolanou Goethovým Utrpením mladého Werthra, které údajně doprovázelo i několik sebevražd, Jane Austenovou, Mary Shelleyovou a její Frankenstainovo monstrum, paní Bovaryovou a Virginii Woolfovou až po psaní fanfiction a Padesát odstínů šedi. Mně osobně se nejlépe četlo 19. a 20. století, možná i proto, že jsem o lidech zmiňovaných v jednotlivých kapitolách už něco málo věděla, Bollmann totiž nezapře svůj německý původ a dívá se tak na tuto historii především z poněkud germánského úhlu pohledu a o některých osobnostech, jako již zmiňovaný Klopstock nebo Caroline Schlegel-Schellingová, jsem nikdy dřív neslyšela.
Zásadní je pro mě pocit, že mi kniha něco dala (i kromě prodlouženého seznamu četby) a navíc se ani nenaplnila moje obava, že text bude někde sklouzávat k tónu "no jo, ty emancipovaný feministky" ani k druhému extrému "pojďme hned všichni vyhladit muže". (Cítíte, doufám, tu nadsázku?)