Únor 2017

Závod s fixem

16. února 2017 v 9:44 | Therese |  Tvorba
Po velmi dlouhé době jsem měla čas i chuť si něco nakreslit a výsledek nebyl takový, že jsem to měla okamžitě touhu roztrhat a zbytky nakrmit útroby odpadkového koše. To se nestalo už... no, nějaký ten pátek to bude. Smutné je, že ve chvíli, kdy začínám mít pocit regenerace mých nebohých neuronů, nakračí si to sem začátek dalšího semestru. Ale asi můžu být ráda, že jsem ráda, protože příští rok, stejně jako ten minulý, budu mít na celé zimní regenerování místo dvou týdnů zřejmě tak dva dny.

Celý proces kreslení byl spíše takovým improvizovaným závodem s fixem. Kdo vydrží dýl? Já, nebo fix? Velmi těsně jsem nakonec zvítězila já, ale musím přiznat, že jsem z toho byla nervózní. Budu si muset koupit nový.


24.4. 2003 - 6.2. 2017

13. února 2017 v 12:36 | Therese |  Mysl
Nevím, jestli to má být nějaká zvrácená ironie osudu, ale ten nadpis posledního článku "Smutný kočičí život" jsem si měla ještě na chvíli schovat, ačkoliv je pravda, že k tomu, co se stalo jen pár dní po jeho zveřejnění, by pasovalo spíše "Smutná kočičí smrt".

Úspěšně jsem s předstihem složila všechny zkoušky, tak aby mi zbyly ještě dva týdny volna a já mohla jet lyžovat do Alp. Byla jsem šťastná, jak mi to všechno hezky vyšlo, zabalili jsme si, odjeli jsme a hned první den, co jsme byli pryč, nám ráno volal strejda, že našel našeho kocourka mrtvého na zápraží. Lyžovat jsme ten den nebyli.
Těžko říct s jistotou, jaká přesně byla příčina, ale podle všeho to vypadá, že jeho letní střet s autem ho dohnal v podobě plicní embolie. Utěšuju se aspoň tím, že to byla rychlá smrt a Maxíček byl na kocoura už stařeček, v dubnu by mu bylo čtrnáct let. Vím, že bych mu nemohla pomoct a zřejmě by se to stalo tak jako tak, i přesto jsem měla výčitky, že jsem tam nebyla s ním a místo toho si odjela někam do Rakouska. Brečela jsem, ale zároveň mi to přišlo neuvěřitelný. Ještě den předtím jsem ho při odjezdu hladila a máma mu říkala, ať tentokrát nevyvádí žádný blbosti. To auto ho totiž srazilo, když jsme byli v létě v Itálii. Je to skoro jako by to ty dovolené přitahovaly. Přesto v létě přežil jen s dopomocí kortikoidů a antibiotik. Dokonce se mu po několika týdnech podařilo rozhýbat zadní nohu, která mu ochrnula, ačkoliv se to nevrátilo do úplně původního stavu. Byli jsme šťastní, jak se to spravilo a ještě nedávno jsme říkali, jak vypadá dobře, na to kolik mu je let a čím si prošel. A pak ho jen o pár měsíců později dostane kus urvaný sražený krve.
Nejsem si úplně jistá, proč to sem vlastně píšu, ale cítím, že to ze sebe musím nějak dostat. Přeci jen mě doprovázel dvě třetiny mého života a asi ještě bude nějakou dobu trvat, než přestanu čekat, kdy mi zamňouká za dveřmi, že chce dovnitř.