Smutný kočičí život

25. ledna 2017 v 21:37 | Therese |  Mysl
V poslední době blog hodně umíral, především proto, že umírala jeho autorka.

Ne že bych měla nějakou závažnou somatickou nemoc, o kterých po zkoušce z patologie zase vím o něco víc, občas mi spíš připadá, jestli už nespadám pod téma mé druhé zkoušky - psychiatrie. Obě dvě plus mikrobiologii mám zdárně za sebou, pokud to tady snad někoho zajímá. Zbývá už jen rentgen a pak snad po dlouhé době hurá na hory.
Jak už vám asi došlo ono umírání je spíše psychického rázu, aneb představte si několik apatických depresivně laděných měsíců, kdy jsem upřímně neměla náladu, energii ani nápady na psaní a vlastně ani na žádné další koníčky, kromě pravidelného úterního AFka s kamarádkou, aby moje tělesná schránka úplně neshnila.
Škola a učení mi se začátkem semestru zase ukously podstatnou část volného času i sil (už vrtám zuby na živých lidech, bacha, na mě). Ale já si prostě vzala do hlavy, že tu patologii udělám už v předtermínu, abych měla volnější Vánoce, tak jsem se holt učila veeeelmi dlouho, konkrétně již někdy od konce října. A podepisuje se to na mě, už cítím, že zase melu z posledního. Když se k tomu připočítá fakt, že poslední dobou poměrně intenzivně přemýšlím o tom, jestli jsem na správné škole a jestli takovou práci budu moct vůbec dělat, no...
Někdy se na sebe dívám a vůbec se nepoznávám a nechápu, jak jsem se ocitla tam, kde jsem. Připadám si, jako bych snad žila život někoho jiného a hned potom se ptám sama sebe, kdy sakra přestanu žít život svých rodičů a začnu žít ten svůj. Ale já byla vždycky hodné dítě. Koneckonců si za to můžu sama. Jak říká babička, na mě je vždycky spolehnutí.
Jestli vám předchozí odstavec připadal zmatený, nebojte, mně taky. Jsem zmatená svým životem a nevím, jak z toho nějak elegantně vybruslit.
A to je jen kousíček, s některými věcmi se zkrátka internetu nesvěřujete.

S čím se ale ještě alespoň částečně můžu svěřit, je nezpochybnitelný fakt, že jít na byt byla chyba. Jasně šla jsem tam kvůli kamarádce, abych mohla být s ní a ne trnout, koho mi zase šoupnou na pokoj na koleji, a je to jediná věc, která mě tam ještě drží.
Zaprvé, nevím, jak ostatním, ale 17°C mi přijde opravdu málo na to, aby v nich člověk mohl nějak normálně fungovat. Zadruhé, ačkoliv jsme tam měly být čtyři holky, jsme tam nakonec jen tři a jeden kluk. A ten kluk by zřejmě o mě měl asi i nějaký zájem, soudě podle toho, že se ptal mojí kamarádky, jestli s někým chodím. Já ale nemám zájem absolutní a je mi to teď nepříjemný. A do třetice, už od začátku jsem si nesedla s poslední spolubydlící a nájemnicí v jedné osobě. Paráda.
Fakt, že nás každé ráno v pět budí urputným kvílením za dveřmi kočka je už jen drobný nepodstatný detail a vlastně jí to ani nemůžu mít za zlé a stejně ji mám ráda, i když nám s vervou a nadšením demoluje pokoj a ruce.


Tohle je původní kočičí obyvatelka bytu, která nás ale velmi brzy i se svojí paničkou opustila. A všem se nám po ní stýská, protože si sice taky někdy zakvílela, ale byla klidná a nekousavá. Měla jsem ji ráda a ona zase můj batoh.


A tohle je současný kočičí Satan. S kamarádkou jsme ji překřtily na Schaumu, protože její původní jméno k ní ani trochu nepasovalo. Je to tvrdá, hyperaktivní holka z ulice, která ráno velmi nahlas zpívá a pění pode dveřmi, fascinuje ji gravitace (shazování věci ze stolu, fotek ze zdi atd.) a s oblibou drápe a kouše do všech odhalených i neodhalených částí lidského těla.


Satan obsadil moji postel. Želva je z toho nervózní.


A když už jsme u těch koček, tak ještě na závěr můj kočičák, který mi sedí na obsedantně kompulzivní poruše a přesvědčuje mě, ať už se neučím.

A teď zase šup k nějakým hezkým intraorálním projekcím.
Děkuju, pane Röntgene.
 


Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 26. ledna 2017 v 9:18 | Reagovat

Hezky napsané, a tomu Satanovi jako by vypadl z oka náš kocourek, taky umí občas dobře zabrnkat na nervy a je rozmazlený až běda.

S tím bydlením..., no nevím, do toho radši nebudu krafat. :D

2 m. m. | E-mail | Web | 26. ledna 2017 v 12:10 | Reagovat

Joj, ta je krásná :D A vypadá přesně jako Bezzubka z Jak vycvičit draka, hlavně na tý první fotce :-D

3 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 27. ledna 2017 v 11:31 | Reagovat

Húúú, hlavně klídek. My máme na bytě stabilně podobnou zimenku, ale ne kvůli zimě odolným spolubydlícím, ale spíše kvůli starému domu a topení, ze kterého třeba víc než těch 19-20 neutáhneme. Takže svetříky a chlupaté mikiny a tlusté ponožky jsou nutnost. :D
A ňuf, pohled Satana je rozkošný, taky mi jako m. připomněl Bezzubku. ♥

4 Zuza Zuza | Web | 3. února 2017 v 17:49 | Reagovat

Náš kocour si naštěstí jako oběť ranního otravování vybral tátu, mě budí jen když rodiče nejsou doma a naštěstí většinou volí jen celkem decentní škrabání na dveře.

Každopádně držím palce ať přežiješ toho spolubydlícího se zájmem, pokud ty zájem nemáš.
Neumím si představit s někým takovým bydlet, štve mě i když o mě má zájem třeba jen někdo, koho potkávám ve škole. Takhle jeden kluk nevěděl jak se se mnou začít bavit, takže mi jen při téměř každý mojí svačině přál dobrou chuť.. Když to bylo vždycky tak  potřetí za den, tak jsem si říkala, že není nutný upozorňovat mě na to, že furt žeru, já to vím! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama