Leden 2017

Smutný kočičí život

25. ledna 2017 v 21:37 | Therese |  Mysl
V poslední době blog hodně umíral, především proto, že umírala jeho autorka.

Ne že bych měla nějakou závažnou somatickou nemoc, o kterých po zkoušce z patologie zase vím o něco víc, občas mi spíš připadá, jestli už nespadám pod téma mé druhé zkoušky - psychiatrie. Obě dvě plus mikrobiologii mám zdárně za sebou, pokud to tady snad někoho zajímá. Zbývá už jen rentgen a pak snad po dlouhé době hurá na hory.
Jak už vám asi došlo ono umírání je spíše psychického rázu, aneb představte si několik apatických depresivně laděných měsíců, kdy jsem upřímně neměla náladu, energii ani nápady na psaní a vlastně ani na žádné další koníčky, kromě pravidelného úterního AFka s kamarádkou, aby moje tělesná schránka úplně neshnila.
Škola a učení mi se začátkem semestru zase ukously podstatnou část volného času i sil (už vrtám zuby na živých lidech, bacha, na mě). Ale já si prostě vzala do hlavy, že tu patologii udělám už v předtermínu, abych měla volnější Vánoce, tak jsem se holt učila veeeelmi dlouho, konkrétně již někdy od konce října. A podepisuje se to na mě, už cítím, že zase melu z posledního. Když se k tomu připočítá fakt, že poslední dobou poměrně intenzivně přemýšlím o tom, jestli jsem na správné škole a jestli takovou práci budu moct vůbec dělat, no...
Někdy se na sebe dívám a vůbec se nepoznávám a nechápu, jak jsem se ocitla tam, kde jsem. Připadám si, jako bych snad žila život někoho jiného a hned potom se ptám sama sebe, kdy sakra přestanu žít život svých rodičů a začnu žít ten svůj. Ale já byla vždycky hodné dítě. Koneckonců si za to můžu sama. Jak říká babička, na mě je vždycky spolehnutí.
Jestli vám předchozí odstavec připadal zmatený, nebojte, mně taky. Jsem zmatená svým životem a nevím, jak z toho nějak elegantně vybruslit.
A to je jen kousíček, s některými věcmi se zkrátka internetu nesvěřujete.

S čím se ale ještě alespoň částečně můžu svěřit, je nezpochybnitelný fakt, že jít na byt byla chyba. Jasně šla jsem tam kvůli kamarádce, abych mohla být s ní a ne trnout, koho mi zase šoupnou na pokoj na koleji, a je to jediná věc, která mě tam ještě drží.
Zaprvé, nevím, jak ostatním, ale 17°C mi přijde opravdu málo na to, aby v nich člověk mohl nějak normálně fungovat. Zadruhé, ačkoliv jsme tam měly být čtyři holky, jsme tam nakonec jen tři a jeden kluk. A ten kluk by zřejmě o mě měl asi i nějaký zájem, soudě podle toho, že se ptal mojí kamarádky, jestli s někým chodím. Já ale nemám zájem absolutní a je mi to teď nepříjemný. A do třetice, už od začátku jsem si nesedla s poslední spolubydlící a nájemnicí v jedné osobě. Paráda.
Fakt, že nás každé ráno v pět budí urputným kvílením za dveřmi kočka je už jen drobný nepodstatný detail a vlastně jí to ani nemůžu mít za zlé a stejně ji mám ráda, i když nám s vervou a nadšením demoluje pokoj a ruce.


Tohle je původní kočičí obyvatelka bytu, která nás ale velmi brzy i se svojí paničkou opustila. A všem se nám po ní stýská, protože si sice taky někdy zakvílela, ale byla klidná a nekousavá. Měla jsem ji ráda a ona zase můj batoh.


A tohle je současný kočičí Satan. S kamarádkou jsme ji překřtily na Schaumu, protože její původní jméno k ní ani trochu nepasovalo. Je to tvrdá, hyperaktivní holka z ulice, která ráno velmi nahlas zpívá a pění pode dveřmi, fascinuje ji gravitace (shazování věci ze stolu, fotek ze zdi atd.) a s oblibou drápe a kouše do všech odhalených i neodhalených částí lidského těla.


Satan obsadil moji postel. Želva je z toho nervózní.


A když už jsme u těch koček, tak ještě na závěr můj kočičák, který mi sedí na obsedantně kompulzivní poruše a přesvědčuje mě, ať už se neučím.

A teď zase šup k nějakým hezkým intraorálním projekcím.
Děkuju, pane Röntgene.

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

2. ledna 2017 v 21:59 | Therese |  Recenze

Vampire: The Masquerade - Bloodlines, RPG hra z roku 2004 založená na stolní, lépe řečeno papírové hře, na kterou jsem narazila víceméně náhodou na Steamu. Byla ve velké slevě, recenze byly dobré a navíc upíři, že. Dlouho mi pak ležela v knihovně, částečně i proto, že bez patche je prakticky nehratelná. Když jsem ji ale jednoho dne konečně zapnula, naprosto mě pohltila.

Hra začíná vaší nedobrovolnou přeměnou na upíra (aneb kdo by byl řekl, že vlézt do postele s tím divným chlápkem/ženskou s podezřele dlouhými špičáky, je špatný nápad) a dřív než si stačíte uvědomit, co se to vlastně děje, vtrhnou k vám další krvesajové a odvedou vás oba před soud. Vaše přeměna totiž nebyla nikým schválena a princ LaCroix za to nechá vašeho stvořitele popravit, Zdá se, že stejný osud čeká i vás, zastane se vás ale Nines Rodriguez, ušetří vás a tímto se stáváte takovou holkou /klukem pro všechno, jak už to v RPGéčkách bývá.

Jak se ukazuje upíří komunita není vůbec jednotná a v Los Angels, kde se příběh odehrává, o moc nad městem usilují hned čtyři skupiny: Camarilla - momentálně u moci a vede je již zmiňovaný princ LaCroix, Anarchisti - kteří brojí proti Camarille a jejím upjatým pravidlům, bojují za svobodu upírů a jejich napsaným vůdcem je Nines Rodriguez, Sabbat - známý zejména svým naprostým odklonem od lidství a nesmírnou brutalitou, a konečně Kuei-jin - zvláštní rasa upírů pocházející z Asie v čele s Ming Xiao.
Aby toho nebylo málo upíři se také dělí do různých klanů podle svých stvořitelů. Na začátku hry máte možnost zvolit si ze sedmi základních s tím, že se ještě můžete rozhodnout, zda preferujete ženu, či muže. Trochu mě mrzelo, že svoji postavu nemůžete nijak upravit, ale člověk holt nemůže mít všechno. Každý klan se liší svým smýšlením, má jiné přednosti a slabiny, jiné možnosti v rozhovorech a pro vás rozhodně nejzajímavější různé schopnosti, které budete moct používat a vylepšovat. A co navíc, ostatní postavy na vás i podle vaší příslušnosti ke klanu reagují.