Září 2016

Knižní kukátko VII

21. září 2016 v 15:53 | Therese |  Recenze

Harry Potter and the Cursed Child - J.K. Rowling, John Tiffany, Jack Thorne
Myslím, že tahle kniha nemohla uniknout pozornosti žádného fanouška Harryho Pottera. Mně pochopitelně taky ne. Koneckonců mě tenhle svět provázel většinu dětství a dodnes se k němu ráda vracím, ačkoliv některé věci dnes vidím trochu jinak, než v osmi letech a možná je to tak i dobře.
Kniha je psaná formou scénáře divadelní hry a přivádí nás do přesně do okamžiku epilogu sedmého dílu, když již dospělí hrdinové příběhu vyprovázejí své ratolesti na nástupiště devět a tři čtvrtě.

Neprozrazuju tu rozuzlení, ani žádné zásadní detaily děje, pouze nastiňuji příběh a postavy, pokud ale chcete být naprosto, úplně a dokonale nevyspoilerovaní a všechno si užít až při vlastní četbě, pak vám doporučuju, následující řádky přeskočit.

Ústředním hrdinou v této hře je Albus Severus Potter, mladší syn Harryho, který se oproti očekávání celé své rodiny dostane do Zmijozelu, se svým otcem příliš dobře poslední dobou nevychází a tak, jak se Harry a Draco nesnášeli, tak se Albus a Scorpius, Dracovo jediné dítě, mají rádi. Oba dva ve škole patří mezi outsidery, nezdá se ale, že by jim to příliš vadilo. Ačkoliv jejich život není úplně dokonalý, relativně bez problémů jím proplouvají, všechno se ale zvrtne, když Potterovi navštíví Amos Diggory. Je rozrušený a požaduje po Harrym, aby se pomocí posledního obraceče času, který nedávno zabavilo ministerstvo kouzel, vrátil zpět na Turnaj tří kouzelníků a zachránil jeho syna Cedrica. Harry ale jeho prosbě odmítne vyhovět, což ještě podnítí Albusovo pohrdání svým otcem. Navíc se na scéně objevuje záhadná charismatická dívka Delphi, která o sobě tvrdí, že je Amosova neteř a začne přesvědčovat Albuse, aby se o Cedricův návrat mezi živé postaral sám.

Upřímně, z téhle knihy jsem byla rozpolcená. Možná to bylo tím, že je to drama, logicky tam tedy toho nejde nacpat tolik jako do normální prózy, nebo za to mohlo, že jsem to jen četla a neviděla zinscenované. Byly tam momenty, které se mi opravdu líbily, pobavily mě a pak tam byly okamžiky, kdy jsem si chtěla vyrvat vlasy z hlavy a ptala jsem se, jak je to vůbec možné.
Jako obrovské plus této knihy vidím právě ústřední dvojici Albuse a Scorpia, hlavně v tom, že nijak nekopírují svoje otce. Pouhý fakt, že Albus se dostal do Zmijozelu mě velmi potěšil. Scorpius je zase neuvěřitelný geek, kterého by Draco za svých školních let patrně šikanoval. Interakce mezi těma dvěma je úžasná a ačkoliv nepatřím zrovna mezi ten typ lidí (především holek), kteří se mermomocí snaží dát ve svých fanfikcích dvě mužské postavy dohromady, ať už to dává smysl nebo ne, tady jsem občas tak trochu čekala, jestli se sobě navzájem nevrhnou do náruče.
Dál se mi taky líbily náhledy do alternativních světů, které mohly být. Hlavně ten, ve kterém Voldemort vyhrál, mě upřímně pobavil (pro ty, kteří to již četli - Voldemort Day a Blood Ball, co se nejvíc líbilo vám?)
Co mi přišlo naopak nejdivnější, byla vlastně celá ta zápletka s Delphi. Její existence by se ještě dala pochopit, ačkoliv mi to taky přišlo divné, ale celé to finále bylo vážně ujeté a chvilkama jsem si říkala, jestli je tohle vážně oficiální pokračování, nebo jestli čtu jen fanfikci.


Lesní lišky a další znepokojivé příběhy
Na tuhle antologii finských povídek jsem narazila víceméně náhodou, když jsem kamarádovi pomáhala hledat knihy od Stephensona. Zaujala mě nejdřív obálka a pak jméno spisovatele Jääskeläinena (stále nemám ponětí, jak se to vyslovuje), od kterého jsem nedávno četla Literární spolek Laury Sněžné a byla jsem z něj upřímně nadšená. Navíc je neskutečně fajn taky občas vidět u nás severskou literaturu, která není detektivka ani thriller. A tak tahle útlá knížečka putovala ke mně domů.

Kniha se skládá ze sedmi povídek, které byly přeloženy v rámci semináře studenty Finské filologie na UK a všechny se žánrově řadí do takzvaného suomikumma, Finnish Weird tedy do češtiny přeloženo jako finské podivno, což je myslím víc než výstižné pojmenování. Pohybuje se kdesi na hranicích fantasy, scifi a magického realismu okořeněného o něco z finské kultury. Co vám budu povídat, zhltla jsem těch 110 stran a hektolitry čaje k tomu během jednoho dne. Tím nechci říct, že by to bylo úplně jednoduché čtení, naopak všechny vyžadují, aby se člověk po jejich dočtení na chvíli zastavil, zazíral do prázdna a přemýšlel o tom, co to vlastně právě přečetl. Z toho důvodu to asi nebude až takový zážitek úplně pro všechny. Úplně vidím svojí mámu, která by po dočtení první povídky patrně nevěřícně nadzvedla obočí a knihu by odložila, ale já takové příběhy miluju.