Květen 2016

Když jste malí...

26. května 2016 v 18:56 | Therese |  Mysl
Tenhle článek jsem měla v rozepsaných už hodně dlouho a náhodou ho teď znovuobjevila.
Doufám, že všichni chápou, že je to psané s nadsázkou.

  1. většina lidí si vás plete s dětmi
  2. dokud nezjistí, kolik vám je, taky tak s vámi jednají
  3. a obvykle vás tedy neberou zrovna vážně
  4. ostatní vás nevidí, protože nezasahujete do jejich zorného pole
  5. a pak vás neustále hledají, i když stojíte vedle nich
  6. lidem obvykle vyjede obočí téměř až na vrch hlavy, když jim řeknete, kolik vám je let
  7. někteří mají nutkavou potřebu vám to neustále připomínat, jako byste si toho snad za svůj dosavadní život ještě nevšimli
  8. nikdy nebudete sexy, možná roztomilí, ale sexy nikdy
  9. ostatní bývají překvapení, pokud máte zájmy, které nejdou ruku v ruce s vaším vzhledem "křehké, něžné a éterické bytosti"
  10. oblečení musíte potupně shánět i v dětském oddělení
  11. u spousty věcí si musíte nechat zkrátit nohavice nebo rukávy
  12. sehnat slušné společenské oblečení je zhruba stejně náročné jako dobrodružná výprava k Osamělé hoře
  13. pokud někam vyrážíte, musíte mít občanku vždy v pohotovosti
  14. "Á, hele! Trpaslíci jsou tady!"
  15. některé skříně, poličky i lednice zkrátka diskriminují lidi malého vzrůstu, plazení se po kuchyňské lince, stoličkách a židlích je tedy na denním pořádku
  16. vrchní regály v obchodech jsou tabu, pokud s sebou zrovna nemáte nějakého otroka, který vám chtěnou věc podá
  17. pokud jedete v plném autě, určitě to budete vy, kdo sedí vzadu uprostřed
  18. někdy musíte téměř běžet, abyste se vyrovnali normálnímu tempu ostatních
  19. někteří mají nutkání hladit vás po hlavě nebo vás nedejbože zvedat, jako byste byli štěně a ne člověk
  20. sluneční clona v autě je vám tak na dvě věci, nejste totiž dostatečně vysocí, abyste dosáhli do jejího stínu... a za volantem nejste vidět
  21. celý život musíte k někomu vzhlížet a to doslova
  22. při tom vzhlížení se obvykle důvěrně seznámíte s obsahem nosní dutiny dotyčné osoby
  23. v davu jste obvykle namáčklí na něčí prsa nebo podpaží
  24. něco vám sebrat, držet to nad hlavou a dívat se, jak zuříte, protože tam nedosáhnete, je zřejmě strašná legrace
  25. snažit se líbat se s někým o hodně vyšším než vy je dokonalá cesta k odrovnání si krční páteře
  26. v bazénu musíte šlapat vodu tam, kde všichni ostatní ještě normálně stojí
  27. máte chuť něco hodit po lidech, kteří vzdychají, že měří jen 165cm, co vy byste za to dali
  28. při sezení nedosáhnete nohama na zem
  29. můžete mít klidně sedmicentimetrové podpatky a pořád jste menší než všichni okolo
  30. ve spoustě zrcadel si vidíte jen vršek hlavy
  31. vyfotit se s vysokými lidmi vyžaduje zručného fotagrafa a občas i jistou dávku akrobacie
  32. pokud jste v davu lidí, smiřte se s tím, že nikdy neuvidíte, co se děje
  33. v mhd se prostě té tyče nad hlavou držet nemůžete
  34. nemůžete si dát příruční zavazadlo do úložného prostoru nad sedadly, protože tam nedosáhnete
  35. barové pulty bývají obvykle vysoké tak, že za nimi pomalu nejste vidět
  36. normálně vzrostlí jedinci vás nesnáší, když prší, protože jim deštníkem vypichujete oči
  37. pokud si lidi povídají nad vaší hlavou, ne zřídka se stává, že vám naprskají do vlasů
  38. když nesete na zádech plný batoh, nedejbože pak krosnu, vsaďte se, že vám alespoň jeden člověk řekne s pobaveným úsměvem, že je ten batoh větší než vy... a vy budete mít chuť mu ten batoh hodit do ksichtu
  39. někteří lidé mívají dojem, že nejste schopni vyvinout jakoukoliv náročnější fyzickou aktivitu
  40. musíte se mít na pozoru před lokty vysokých lidí, občas mívají tendenci skončit vám v obličeji
A co vy ostatní drobní lidé? S jakými každodenními problémy se potýkáte vy?
A když už jsme u toho, jak je na druhé straně Gaussovy křivky u vysokých lidí?

Palačinky a existenciální krize

2. května 2016 v 21:02 | Therese |  Mysl
V poslední době si připadám jako křižovatce. Jenže mám zavázané oči, život mě roztočil a já nemám ponětí, na kterou stranu jdu. Možná jsem nějak vnitřně čekala, že v tomhle věku budu mít alespoň v některých životních otázkách jasno, připadá mi ale, že teď toho vím ještě míň než v nějakých patnácti.
Studuju, to ano. Nic ovšem nevylučuje, že by mě nemohli vyrazit. A i kdybych dostudovala, fajn, budu způsobilá být zubařem. Ale kde? Kdy? Jak? Budu vůbec spokojená s tím, co budu dělat? Kde budu bydlet? S kým budu bydlet, jestli vůbec s někým? Budu mít někdy rodinu, nebo si budu muset vystačit s kočkami?
Vždycky mi bylo jasné, že tyhle otázky budu muset řešit, teď mi ale připadá, že jsou už nebezpečně blízko a já pořád nemám ani sebemenší tušení. Jistě, mám nějaké svoje ideje a sny, neodvažuju se ale nic dlouhodobě plánovat. Znáte to úsloví, že pokud chcete pobavit Boha, sdělte mu svoje plány?
Cítím se, jako bych pořád čekala na nějaký zásadní zlom, na nějaký pevný bod, který všechno vyřeší a budu se od něj moct odrazit, nic ale nepřichází. Děje se spousta věcí, ale zároveň vůbec nic a tak si to rázuju vpřed a nemám žádnou představu, co mě tam čeká.
Existuje nějaké krize...eh, mladšího věku? Možná o tom všem jen zbytečně moc přemýšlím.



Pomineme-li moje existenciální krizi, mám se vlastně docela dobře, ačkoliv ve škole trochu přituhuje, protože zkouška z fyziologie se blíží a vědomosti stále odmítají skákat samy do hlavy, že...

Zase začínám pravidelněji běhat (ehm, ehm...), ale upřímně už teď se děsím léta, protože to zase půjde celé do kopru. V létě se mi prostě běhá špatně. Moc velký vedro. A nejsem si jistá, jestli mám na to, abych se někdy v šest ráno vykopala z postele jenom kvůli běhání. Ach, jak mi bude tohle chladnější, trošku deštivé počasí chybět... tak akorát na tenkou bundou, do které se dá bez problému dát mobil, klíče a kapesníky. Nějaká ta kapsička na sportovních kalhotách je totiž zřejmě přežitek. Kromě toho jsem ještě s jednou kamarádkou začala chodit na AFko. Chápete, někdo jako já, se nechal přemluvit k tomu, aby chodil do fitka. Nutno ale podotknout, že tohle je čistě jen kardio a posilování pouze s vahou vlastního těla. K těm nechutným opoceným strojům pořád trpím lehkou averzi. Když o tom, tak přemýšlím, i tohle vezme v létě za své, protože budu doma. No, asi se přeci jen budu muset ráno v létě někdy vyburcovat a vylézt z postele, abych úplně neshnila.


Opět přestávám mít dostatek času kvůli učení. Přiznejme si to, tenhle článek mám v rozepsaných od konce března a teď je... eh, no začátek května. Nějak to letí.

Což mi připomíná, že za dva týdny budu mít své třetí dvacáté narozeniny. Přesně tak. Můj mozek se zkrátka nějak zasekl na dvaceti, doteď nemám pocit, že by mi mělo být jednadvacet. Bavila jsem se o tom se spolubydlící a říkala, že měla stejný problém s osmnácti. Prý si to plně připustila, až když jí byl čtyřiadvacet, tak musím asi ještě chvíli počkat, než moje hlava zpracuje fakt, že už nejsem dítě. Zrovna o víkendu jsem měla takový další breakdown, když jsem si uvědomila, že za tři roky, což není tak dlouhá doba, mi bude dvacet pět a v tom věku měla máma mě. I tak prý byla jedna z nejstarších prvorodiček. Představa, že už jsem ve věku, kdy bych mohla mít dítě a nikdo na mě divně nezahlížel (no dobře, zahlížel, protože vypadám na třináct) je krajně děsivá. Vždyť nejsem schopná postarat se pořádně ani sama o sebe, natož pak o nějakého dalšího člověka. Zatím ale můžu být víc než klidná, pokud bych neměla tu obrovskou smůlu a nestala se novodobou Pannou Marií.
Říkala jsem, že tu moji existenciální krizi nebudu tak prožívat, že?

Tedy se aspoň pokochejte mým výtvorem z hodin protetiky. Moje první a patrně poslední fazetovaná korunka (je to strašný, pokud tomu někdo rozumíte, radši si zakryjte oči). Jsem ráda, že zubním laborantem nebudu. Ne, že bych snad litovala mé případné budoucí pacienty, se kterými se setkám jako lékař míň, ale přeci jen v tom nebude tolik sádry.


I přes to, že většinu svého volného času už zase věnuju učení (i teď tu mám otevřenou endokrinologii, tak pro lepší pocit, abych neměla takové výčitky svědomí, že po několika týdnech dopisuju tenhle článek), stíhám v rámci možností alespoň trochu kulturně žít. Byla jsem v Praze na Fantomu opery, dočetla jsem Prokleté krále (obzvlášť hezké vzpomínky mám spojené s dílem Francouzská vlčice, kdy jsem ten první opravdu teplý den někdy na konci března vyrazila k Labi na molo si číst), Děti vánice a Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou (ne, není to ta úplně nejvhodnější četba před spaním). A teď jsem otevřela Konec světa a Hard-boiled Wonderland. Hezky pěknou bichli, abych měla co dělat, kdybych se snad náhodou nudila. Shlédla jsem Jessicu Jones, Lucifera a teď mi zase začali dávat Penny Dreadful (vše doporučuju) a taky jsem párkrát stihla navštívit místní kavárnu, kde mají nepřekonatelný mrkvový dort. Tedy, kafe taky fajn, ale hlavně jde o ten dort, že ano...
A v jedné slabé chvilce jsem si udělala novou postavu v Mass Effectu. Moje podvědomí ty zkoušky evidentně udělat prostě nechce.


Abych tedy nekončila pesimisticky, podělím se s vámi ještě o jeden příjemný zážitek. Sice je už taky z března, ráda na něj ale vzpomínám. Pokud čekáte něco velkého, budete zklamaní. Jedná se totiž jen o jedno moc příjemné ráno.
Ze školy jsem přijela domů už ve čtvrtek a nikdo nebyl doma, protože zbytek rodiny byl v Alpách lyžovat a vraceli se až v pátek.
Ráno v pátek mě v půl sedmé vzbudil kocour, který spal přes noc u mě na křesle, a zrovna strašně vřískal. Zasekl se drápkem do látky a nemohl se dostat ven. V dobré vůli jsem mu šla pomoct a byla jsem za to do krve poškrábána, ještě teď mám na ruce malou jizvičku. Nijak mě to ale nenaštvalo, jen se mi už nechtělo jít spát. Uvařila jsem si tedy svůj ranní půllitr černého čaje a udělala palačinky. Pak jsem si se snídaní zalezla do postele a dívala se při tom na Gravity Falls. Všechno to bylo tak strašně... klidné. Nejsem schopná najít nějaké jiné slovo, které by to lépe vystihovalo. Možná se to zdá jako prkotina, to ráno jsem ale byla v pohodě jako dlouho ne.
Víc takových rán!