Knižní kukátko VI

18. března 2016 v 16:30 | Therese |  Recenze

Spáčka a vřeteno - Neil Gaiman
Tuhle knihu jsem dostala vlastně nedopatřením o minulých Vánocích. Pod stromečkem ji sice našel bratranec, ale on už ji doma měl a den předtím ji dočetl, a protože ví, že Gaimana mám taky ráda, předal ji mně (ještě spolu s Předběžným varováním, ze stejných důvodů, to jsem ale ještě přečíst nestihla).
Tahle útlá knížečka s nádherným přebalem a nádhernými ilustracemi od Chrise Riddella na nádherném křídovém papíře skrývá převyprávěnou pohádku o Šípkové Růžence. Pokud si už teď myslíte, že víte, jak to skončí, musím vás vyvést z omylu. Už jen proto, že na dobrodružnou výpravu se nevydává princ, ale mladá královna v doprovodu svých věrných trpaslíků (sice to nikde v knize není přímo napsané, je ale dle mého více než jasné, že se jedná o Sněhurku). A... no zkrátka přečtěte si to, nezabere vám to víc než dvě hodiny vašeho času. Nebudu se skrývat s tím, že Gaiman je jedním z mých nejoblíbenějších autorů, takže můžu být trochu zaujatá, ale tohle se mu vážně povedlo.



Kafe a cigárko - Marie Doležalová
Kdo by o téhle knize sestavené z blogových článků ještě neslyšel, že?
Další z knih, ke které jsem přišla nedopatřením o Vánocích, když ji máma dostala dvakrát a tak jeden výtisk darovala mně. Blog Kafe a cigárko jsem znala už dřív, ještě než se kolem něj strhnul takový boom, pár příspěvků jsem četla a líbily se mi, takže jsem se nadšeně pustila do čtení.
To první, co vás na knize zaujme je zřejmě její netradiční formát, hezký papír a vůbec celé její zpracování, které je mezi všemi těmi stejnými knihami opravdu osvěžující (myslím, že tady si všichni hladiči a očuchávači knih, mezi které se hrdě hlásím, přijdou na své). Obsah se mi celkově hodnotí těžko, některé články mi přišly lepší jiné horší, nebylo tam ale nic nad čím bych si vyloženě ťukala na čelo a všechno mělo jakýsi švih a vtip. Moje sympatie jsou patrně prohloubeny ještě tím, že jsem stejně jako autorka povahy introvertní a plaché, takže jsem se v některých situacích naprosto živě viděla a tiše jsem soucítila.
Navíc mi v tu dobu přišlo členění na krátké články opravdu vhod, protože bylo zrovna zkouškové a udělala jsem si tak systém odměn - za každou otázku z biochemie jeden článek. Ale to sem už nepatří...


Jak stvořit dívku - Caitlin Moran
Na tuhle knihu jsem se těšila. Od Caitlin Moranové jsem četla už Jak být ženou i Morantologie a oboje se mi moc líbilo, takže jsem Jak stvořit dívku ukořistila v knihkupectví záhy poté, co vyšla. O co vyšší očekávání jsem měla, o to víc jsem se zklamala. Nechci říct, že je to špatné, první část se mi opravdu líbila. Čtrnáctiletá Johanna Morriganová, tak trochu naivní a stydlivý vyvrhel společnosti, žijící na počátku 90. let se svojí bohémskou, a přiznejme si to, chudou rodinou v Anglii, mi byla sympatická. Potom co se v šestnácti změnila na drsnou a drzou Dolly Wildovou, píšící recenze pro hudební magazín a vyznávající styl sex, drugs and rock'n'rol a to doslova, moje sympatie velice rychle ochladly. Možná je to mnou, ale nebyla jsem schopná se s ní naprosto nijak ztotožnit a občas jsem měla chuť vytáhnout ji z té knihy a jednu jí lísknout. Ani nechápu, proč téměř na každé stránce buďto masturbovala nebo fňukala, že nemá sex. A když už ho měla, většinou pak taky kvůli tomu fňukala. Nic proti sexuální tématice, ale čekala jsem o trochu víc, než že se to celé zvrhne v jakési soft porno. Pro mě to celé zachraňuje jen autorčin styl psaní a smysl pro humor. A rodinné scény. Ty jsem si opravdu užívala, obzvlášť Dollyin vztah s jejím starším bratrem.


Budoucnost - Dmitry Glukhovsky
Až mi zase někdo bude tvrdit, že sci-fi je braková literatura, hodím mu do ksichtu Budoucnost.
Vize možné budoucnosti Evropy - veškerá volná plocha je zastavěna navzájem propojenými mrakodrapy, jakákoliv příroda už dávno zmizela. Bylo to nutné, lidé totiž konečně přišli na to, jak se stát nesmrtelnými a velmi brzy se začali potýkat s problémem přelidnění. Musely se tedy přijmout zákony zakazující mít děti. Pokud však někdo přeci jen neodolal své touze založit rodinu, byl vyhledán a popraven Nesmrtelnými. Nejednalo se ale o žádné stětí hlavy nebo zastřelení, jednoduše jim byl vpíchnut akcelerátor stárnutí. Do deseti let zemřeli přirozenou smrtí a uvolnili tak místo svému dítěti, které bylo posláno do internátu, aby se z něj stal další z Nesmrtelných. Jan Nachtigall byl jedním z nich a byl plně oddán svému poslání. Dokud se během osudu neocitnul na útěku s dívkou Annelií, družkou hlavního představitele hnutí usilující o zrušení těchto zákonů.
Celá kniha by se dala shrnout jako takové zamyšlení nad tím, zda by nesmrtelnost byla opravdu tak velká výhra, jak se většina lidí domnívá a různými morálními otázkami, které nastalou situaci doprovázejí, prostřednictvím Janova pohledu, který je nucen měnit svůj názor v závislosti na tom, co viděl a prožil.
Rozhodně mi to nepřipadá jako lehké čtení, které bych dala na jeden zátah a ačkoliv je to celé zabalené do chytlavého příběhu, každý aspoň trochu hloubavý čtenář se musí někdy zastavit a zamyslet. Jan Nachtigall rozhodně není žádný sluníčkový svatoušek a je zajímavé sledovat jeho psychický vývoj, který je doplňovaný i kapitolami z jeho dětství, které strávil v internátě a posupně se tak dopracovat k tomu, co se z něj vlastně stalo.
Glukhovsky prostě umí.
A ano, stejně jako Gaiman patři mezi moje nejoblíbenější spisovatele.


Prokletí králové - Maurice Druon
S touhle sedmidílnou historickou freskou jsem se nesetkala poprvé, snažila jsem se ji přečíst v jedenácti letech, po tom co jsem u babičky shlédla její seriálové zpracování. Jedenáct let ale bylo přeci jen asi poměrně brzo a já jsem Prokleté krále v polovině druhého dílu odložila. Teď jsem se k nim po deseti letech vrátila zpátky. A jsem z toho unešená.
V první knize, Železném králi, se ocitáme ve Francii 14. století za vlády Filipa IV. Sličného, těsně před upálením posledních templářů, jejichž řád byl rozpuštěn a obviněn z kacířství. Ovšem že žádné kacířství a paktování s ďáblem se nekonalo, templáři jen začínali mít příliš velký vliv a příliš mnoho peněz, kterých se koruně tak zoufale nedostávalo. Jakub de Molay, představený templářského řádu, na hranici prokleje krále i další strůjce jejich pádu do třináctého pokolení jejich rodu. A začnou se dít věci. Věci, které nakonec vyústí ve stoletou válku mezi Francií a Anglií.
Přiznám se, že celou sérii jsem ještě nedočetla, momentálně mám rozečtený pátý díl, Francouzskou vlčici, ale už teď se nebojím tuhle fresku doporučit k přečtení. Pokud jste fanoušky Hry o trůny, pak doporučuji ještě o něco důrazněji. Stylem vyprávění mi to připadá hodně podobné. Jen vyškrtněte draky a Bílé chodce a k tomu přidejte fakt, že tady jsou všechny postavy historicky doložené a můžete se tak mimoděk doučit i něco o francouzských a anglických dějinách. Navíc je to všechno podstatně méně rozvláčné, každý díl má maximálně 250 stran.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama