Mozkový splín

23. února 2016 v 19:45 | Therese |  Mysl
Zatímco včera jsem skuhrala, že chci jarní kabát, dneska mi tuhly prsty zimou. Vážně, od toho deštníku jsem je málem neodtrhla.

Letní semestr už je v plném proudu, nemám ale příliš pocit, že bych se snad měla něco učit. Možná tu bude tím, že na regeneraci po zkouškách jsem měla pouhé čtyři dny, což přiznejme si, není zrovna mnoho. Mám pocit, jako by se můj mozek podvědomě bránil přijímat jakékoliv další informace, protože přemýšlení, jak všichni víme, bolí a je vyčerpávající. Navíc si v poslední době libuje ve splínu bez nějaké závažnější vnější příčiny. Prostě mu asi jen dělá dobře mi ve chvíli, kdy se cítím docela šťastně, podsunout představy toho, jak skončím sama, bez peněz a přátel, jen s houpacím křeslem, lahví vína a se smečkou koček, které mě ožerou, až umřu. Doufám, že se dá hodně brzo zase do kupy, ještě ho bude zapotřebí.

Chris Treager z Parks and Recreation - někdy se cítím podobně

Když už jsme u toho učení, o zkouškovém mě kromě zkoušek samotných čekal ještě jeden náročný úkol. Sehnat si bílé kalhoty do nemocnice, což nebylo tak úplně jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nejenom, že sehnat něco na moji hobití postavu je už tak docela oříšek (i tak jsem si je musela nechat o kousek zkrátit), tentokrát bylo problematické i ty kalhoty z jistého eshopu vůbec dostat. Nezlobte se na mě, ale měsíc a půl je na jedny kalhoty opravdu hodně dlouhá doručovací doba. Nemluvě o tom, že jsem je potřebovala hned na první pondělí semestru, a když už byl poslední týden zkouškového, balík pořád nikde, ačkoliv mi dle e-mailu měl dorazit už dva týdny předtím, začala jsem být dost nervózní. V záchvatu paniky jsem tedy naběhla do obchodu a koupila si normální bílé džíny, že to přece taky půjde. Hádejte co, v pátek ráno mi dorazila sms, že mi vezou zásilku. Tak mám nakonec dvoje. Ono se to asi neztratí...

Status nejhoršího dne plynule přešel ze středy na pondělí, nejenom proto, že zkrátka pondělí, ale máme od půl osmé ráno do půl šesté večer bez jakékoliv pauzy na jídlo. Nechápu tedy, čemu se kdo diví, když o posledních praktikách bolí polovinu kruhu hlava a druhá polovina pomalu neví, jak se jmenuje, natož pak do čeho že se to vlévá vena supratrochlearis. Úterý je o trochu lepší, středu mám úplně volnou. Nevím, kdo ten rozvrh sestavoval, každopádně to působí tak, že se u toho opravdu dobře bavil.

Minulou volnou středu jsme tedy spolukoupelnující využily k delší procházce, sice bylo venku vážně dost hnusně a zima, nakonec to ale bylo překvapivě příjemné. Mám ráda procházky jen ve dvou. Pak se totiž nestává, že skončím jako mlčící páté kolo u vozu a obvykle mi to přijde víc... intimnější? Hlubší? Nejsem si jistá, jak to přesně vystihnout. Jen ty mrchy labutě si klidně plavaly na druhé straně rybníka, ačkoliv jsme se jim nesly s houskami.
A příští týden se nám odstěhuje na byt. Spolukoupelnující, ne ty labutě. Kdo nám teď bude přes zeď hrát na cello a zpívat si francouzské písničky? Na konci roku se pak odstěhuje i spolubydlící do jiného města a zase tu zůstanu sama. Už teď se děsím toho, s kým budu příští rok bydlet. Ale ne, ještě ne. Všechno hezky popořadě.

Snažím se využít tu trochu času, kdy se ještě nemusím tolik učit a dočetla jsem Budoucnost od Glukhovskeho (doporučuji!) a začala jsem s historickou freskou Prokletí králové od Druona, což jsem neměla dělat. Je to značně chytlavé a má to hodně dílů, což se vzhledem ke škole úplně nehodí, ale už zkrátka není cesty zpět. Pak mi byl za stálého hučení vnucen seriál Gravity Falls. Je to krátké, kreslené, nenáročné a veselé, tedy ideální kombinace. Dokonce jsem si stihla i něco napsat a nakreslit a mimo jiné také stvořit v jedné slabší chvilce pana Rybu a jeho věrnou mořskou okurku. Jsem na ně pyšná.

"Pan Ryba by pravý podLondýnský gentleman. Bydlel ve vysokém kamenném domě, na hlavě nosil cylindr, o páté odpoledne popíjel čaj, o deváté večer pak brandy. Do společnosti nechodil příliš moc, ale ani příliš málo a venku jste ho nepotkali jinak než s masivní dřevěnou vycházkovou holí v ploutvi a v doprovodu jeho věrné mořské okurky."

Možná to někdy v další slabší chvilce víc rozepíšu a rozkreslím.

Pokud by vás to snad zajímalo, tak jsem prý cukřenka (přečtěte si ukázku). Ne, neřekl mi to žádný ctitel ani ctitelka, ale naprosto neromanticky jedna z vyučujících. Být cukřenkou se mi ale přesto docela zamlouvá, ani pořádně nevím proč. Rozhodně lepší než pepřenka, jak mi bylo řečeno.

A taky jsem viděla svoji první mrtvolu! Teď myslím opravdu čerstvou, ne naloženou ve formaldehydu. Trochu jsem se bála, aby mi nebylo špatně a i nám bylo řečeno, že pokud se někdo z nás začne cítit divně, ať bez zeptání odejde a neomdlévá jim na pitevně. Nakonec to ale bylo lepší, než jsem čekala. Ne že by ten odér tedy byl bůhví co, ale špatně mi rozhodně nebylo.

Hm, když o tom tak přemýšlím, to asi není úplně nejlepší téma na zakončení článku... Myslete radši na ty cukřenky.


Genitorturers - Confessions of a Blackheart
 


Komentáře

1 Zuza Zuza | Web | 27. února 2016 v 16:57 | Reagovat

Jó, mrtvoly, kamarád nedávno popisoval, jak jednou měli mrtvolu takovou, že když na začátku ležela na břiše, tak se sázeli jestli je to chlap nebo ženská :D Prý to byla ženská a když ji rozřízli a (roz/s)tahovali tu kůži, tak to znělo jako když se strhává koberec. Dobrou chuť.

A má hlava si teď taky nějak libuje ve splínu, ač mi není jasné proč. Asi se prostě rozhodla, že bude nejlepší když se už první týden nového semestru budu děsit, že to všechno přece nemůžu nikdy zvládnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama