Leden 2016

Jak se dělá (nejenom) zkouška z biochemie

21. ledna 2016 v 21:20 | Therese |  Mysl
  1. Je večer před zkouškou a začínám být krajně nervózní. Vím, že na biochemii pohořela spousta lidí, spousta jich kvůli ní byla v meziročníku a spousta na ni i skončila definitivně.
  2. Čistím si zuby, a protože mě nebaví u toho stát, šourám se do pokoje si sednout na židli. Po očku pokukuju po metabolismu glycinu a spolubydlící se na mě mračí a posílá mě zpátky do koupelny, že moc dobře vidí, co tam dělám. Naštěstí se mi daří odvést pozornost od mého učení debatou na téma celer a jeho vlastnosti, výhody a nevýhody a vyhnu se tak vyhoštění.
  3. Okolo desáté večer už jen sedím, dívám se z okna a přemýšlím o tom, jak to bude super za 24 hodin, až to budu mít hotové. Anebo taky jak moc to bude depresivní, když ne.
  4. Usínám poměrně rychle, spánkový deficit se projevuje. V půl šesté ráno jsem už ale vzhůru, zírám do stropu a odměřuju čas.
  5. V půl sedmé mi zvoní budík a já vylézám z postele pravou nohou napřed. Snídám své šťastné zkouškové cereálie, beru si na sebe svoje šťastné spodní prádlo, šťastné šaty, šťastné náušnice a do tašky pro jistotu přibaluji svou šťastnou plyšovou mini želvu Leiu. Spolubydlící mi přeje hodně štěstí a vyráží za vaginami (má teď gynekologii, pokud by se tu někdo z vás snad chtěl pohoršovat). Na semaforu naproti koleji svítí zelená, takže můžu v klidu vyrazit i já. Před odjezdem z domova mi babička udělala na čelo křížek a rodiče vytáhli šuplíky pro štěstí. S osudem si rozhodně nezahrávám.
  6. To nás na dnešní termín vážně dorazilo jen pět? Nemluvě o tom, že dva z nich jsou už na druhém pokusu. Kdyby to udělali napoprvé, tak bychom tu byli jen tři?
  7. V 7:30 dostávám do rukou test. Čtu si první otázku. Nevím. To nám to hezky začíná.
  8. Po půlhodině ten proklatý papír odevzdávám a i se zbylými čtyřmi spolužáky se přesunujeme na ústav, kde se koná ústní část. Na kolej se už totiž nikdo z nás vracet nechce, i když se začíná zkoušet až od jedenácti a to ještě před námi měli přednost zahraniční studenti.
  9. Sesedneme se k jednomu stolu, každý vytáhne své poznámky hrající všemi barvami (aneb zvýrazňovače - základ každého úspěšného studia) a opakujeme si. Je děsivé, kolik nových informací, které bych ke zkoušce měla umět, jsem se za těch pár hodinek dozvěděla.
  10. Když usoudíme, že kolem nás už prošlo ven dost schlíple vypadajících zahraničních studentů, přesouváme se o dvě patra výš, kde se zkouší. Je až neuvěřitelné, jakou tachykardii dokáže způsobit pár schodů. Nemluvě o tom, že nás všechny začíná nepříjemně tlačit močový měchýř. Ten zatracený kortisol... (jak že je ten jeho vzoreček?)
  11. Okolo dvanácté si mě volá laborantka, že můžu jít na praktickou část. Vytáhnu si funkční zkoušky ledvin a laktátdehydrogenasu, evidentně mám dneska šťastnou ruku a tiše doufám, že mi to vydrží i na další kolo.
  12. Naivně jsem se domnívala, že po praktikách budu mít třeba čas se najíst a něco si v rychlosti zopakovat. Haha. Nejsem venku ani pět minut, když mě volají zpátky na potítko.
  13. Hurá! Šťastná ruka mi zůstala! Ne že by ta čtyřkombinace byla úplně ideální, ale není mezi nimi ani jedna z otázek, které mě strašily ve snech. Sebevědomě začínám rozkreslovat schéma metabolismu fenylalaninu a tyrosinu.
  14. Začínám zjišťovat, že toho v hlavě asi nemám tolik, kolik jsem si původně myslela a nervózně okusuju propisku. Naštěstí mám času víc než dost.
  15. Čekám skoro tři hodiny, než se dostanu na řadu. Už netuším, co mám dělat. Poslouchám zkoušení a přemýšlím o tom, proč se musíme na zkoušku tak vystrojit, když všechny ty krásné šaty, košile a saka nakonec zmácháme vlastním potem natolik, že pak vypadáme jako bychom právě doběhli maraton. To označení potítko je opravdu víc než přiléhavé. Žaludek se kroutí hladem a mám pocit, že mi brzo praskne močák.
  16. Konečně! Po tak dlouhé době je mi už celkem jedno, jak ta zkouška dopadne, hlavně aby už to bylo za mnou. Sedám si ke zkoušejícímu a snažím se vsugerovat si, že je to hodný pohádkový dědeček, se kterým jsem si přišla jen tak popovídat. Zatím mi tahle strategie vždycky pomohla.
  17. Nesouvisle žvaním cosi o enzymech katalyzujících degradaci katecholaminů a snažím se předstírat, že tomu rozumím, zatímco onen pohádkový dědeček se probírá mojí přípravou, aby se mohl doptat na věci, které tam nemám.
  18. Zrovna jsem uprostřed odpovědi, když bere do ruky jedno z razítek, na kterých má předepsané známky a něco tiskne do indexu. Na chvilku se zarazím a natahuju krk, abych viděla, co je tam napsáno. Pak se zase rychle vzpamatuju. Zdá se, že by chtěl slyšet i tu druhou polovinu věty.
  19. Hned jak mě propustí, chmatám po indexu a listuji. Velmi dobře! Na to že jsem byla vnitřně smířená nejlépe s céčkem, hůře pak s vyhazovem, to bylo nesmírně potěšující.
  20. Jsou skoro čtyři, když vyrazím z ústavu jako žíznivá čára a kdybych nebyla za celý ten den tak psychicky vyčerpaná, určitě bych si i radostně poskočila.


Ach, ta pasivita...

5. ledna 2016 v 17:49 | Therese |  Mysl
Rodiče si moc rádi stěžují na moji pasivitu. Z očí jim přímo srší nadšení, když si můžou svým známým postesknout: "No jo, ta naše Tereza, ona taky nikam nikdy nejezdí, pořád jen sedí zavřená doma…" Nejlépe přede mnou. Pak se na mě všichni krátce soucitně zahledí a rozhovor se přesune k něčemu zajímavějšímu. Třeba tomu receptu na super chutný švestkový koláč.
Nad touhle situací mi nezbývá nic jiného než povytáhnout obočí a v duchu si poklepat na čelo. Jsem většinu času doma, nepotrpím si na nějaké velké akce a večírky, to musím přiznat, ale… Je tu jedno velké ALE.

Chtěla bych cestovat. Chtěla bych jezdit na festivaly. Chtěla bych jezdit na koncerty nebo různá představení. ALE jsem malá hubená holka, co vypadá na třináct. Je mi sice jednadvacet let, finančně jsem ale stále závislá na rodičích (a pokud chci tu zubařinu dostudovat, patrně ještě nějakou chvíli budu). Nebylo by tedy moudré vzpírat se příliš jejich rozhodnutí.
Na mou otázku, zda můžu někam jít, se mi vždy dostane protiotázky: "A to půjdeš SAMA?" Ano, zřejmě sama. Nemám přítele, kamarádi obvykle nesdílejí moje zájmy (ano, už jsem si od rodičů vyslechla, že si za to můžu sama, protože jsem divná a nemůžu mít ráda to, co většina) a i pokud ano, obvykle už mají své drahé polovičky, se kterými svůj volný čas stráví radši než se mnou. A problém máme na světě. "Co když se ti něco stane? Co když ti někdo ublíží?" Ano, to dozajista může, tyhle věci se zkrátka dějí, co svět světem stojí a docela dobře se mi můžou stát, i když půjdu za bílého dne ze školy zpátky na kolej.
Na jednu stranu jim rozumím, že mají o mě strach. Nejsem blázen. Chápu, že courat se o půl třetí ráno opilá po neosvětlené cestě není zrovna ten nejlepší nápad. Cítím se bezpečněji, když jdu nejenom v noci ještě s někým, když vím, že mám vedle sebe nějakou oporu, když nejsem SAMA. Co jiného mám ale dělat, když nechci do smrti jen sedět doma na zadku?
Kvůli své vlastní bezpečnosti tedy nikam na přání svých rodičů sama nechodím a oni si pak můžou stěžovat, jak jsem pořád zavřená doma. Tomu se říká circulus vitiosus.

A teď si všichni povzdechněme nad tím, jak jsem pasivní!