Zírat z okna

20. listopadu 2015 v 21:05 | Therese |  Mysl
Když jsem nedávno jela domů, netrpělivě jsem stepovala na tramvajové zastávce, protože jsem se bála, abych to stihla na nádraží včas, potkala jsem někoho, kdo vypadal jako lord Voldemort za mlada. Vážně. Vysoký, bledý, hubený s ostrými rysy, černé vlasy s takovou tou legrační vlnkou vepředu, kratší elegantní černý kabát a tmavé naleštěné polobotky. Trochu ve mně hlodala myšlenka, co by dělal, kdybych za ním zařvala: "Tome Raddle, vím, že, jsi to ty!", ale radši jsem od toho nápadu upustila. Ale kdo ví? Třeba se dotyčný zkrátka jen v Pánovi zla zhlédl a má ho za svoji módní ikonu. V tom případě tedy jen doufám, že zůstane u Voldemortova mladého já a neupižlá si později nos.


Je to zvláštní. Oproti minulému zimnímu semestru si připadám neuvěřitelně v klidu. Ano, částečně je to určitě tím, že na rozdíl od prváku vím zhruba, co a jak a začátek nebyl zdaleka tak chaotický, přesto jsem až podezřele v klidu. Až natolik v klidu, že mě ta myšlenka z mojí pohody občas vyvede a já pak zpytuju svědomí a přemýšlím, na co jsem zapomněla. Jistě, musím se učit, píšeme testy, pořád mi ale připadá, že nejsem schopná nějak se nahodit do toho správného učebního módu. Před testy nejsem vůbec nervózní. Nějaká fyziologie? Haha. Preklinika? Pffff... A zatím to jde všechno hladce. Každopádně nejpozději o zkouškovém mě to přejde, tím si jsem naprosto jistá. Pak budu potřebovat tu Moji první sebevraždu. Konec prokrastinace bych užila už teď a Memorix anatomie již mám.

Minulý rok jsem se domnívala, že není nic horšího než mít okna s výhledem na prostor před kolejí, protože to přímo svádí k tupému zírání ven a sledování, co kde lítá. Jenže víte, co je ještě horší? Mít někoho, kdo zírá z toho okna s vámi. Včera jsme takhle se spolubydlící zabily větší část odpoledne, kdy jsme pozorovaly lidi a vymýšlely jsme si k tomu, co právě dělají a kam jdou. Byly jsme takhle svědky promyšlené vraždy kluka, jehož ostatky nosilo v igelitkách několik holek a různé jeho části zakopaly na různých místech. Pozorovaly jsme kluka se suicidálními sklony, který se nemohl rozhodnout, jestli skočí pod auto nebo ne. Ženu, která byla tajná agentka a málem zpackala předání životně důležité zprávy svým kolegům. Nebezpečnou nájemnou vražedkyni ve středních letech, která se zrovna vrácela z náročné práce domů. A taky jsme viděly patrně nejrychlejší rozvod v dějinách lidstva. Pak už se setmělo natolik, že nebylo nic vidět a musely jsme naši záslužnou práci přispívající k potírání kriminality přerušit.
A až nám definitivně hrábne, sebereme se, nevlékneme se do nejteplejšího oblečení, co máme, chytneme vítr na sever a poletíme na deštnících do Kvikkjokku ve Švédsku. Protože prostě, proč ne.

Školní režim mi ale vyhovuje. Mám co dělat, musím se stýkat s lidmi a nemám potom čas přemýšlet nad blbostmi a babrat se v sebelítosti. V poslední době jsem šla do sebe a snažím se ještě trochu víc povolit svoje introvertní bariéry, abych za padesát let nemusela být jediná divná stará paní v ratanovém křesílku s kočkami (které mi po smrti ožerou obličej), ale abych aspoň mohla chodit na návštěvu k další a nosit jí dobrůtky pro její kočky. Ač se za extroverty stále belhám jako chromý s jednou nohou, je to lepší. Nedávno mě naprosto vyvedlo z míry, když se mnou lidi automaticky počítali na jedné akci a koupili mi lístek, aniž bych s nimi byla předem nějak domluvená. Chápu, že pro některé z vás to je standardní situace, pro mě je tohle ale něco jako vidět zjevení. A opět jsem při přijímání lístku spadla do své role blekotajícího pitomce, ale i tak to bylo hezké. Navíc jsem tím splnila svoji historicky první návštěvu vyloženě diskotékového zařízení, které jsme se doposud vyhýbala jako čert kříži. Teď už mě nikdo nemůže osočovat, že tam nechodím jen proto, že nechápu, jaké to je. Ale tak půlení mediků... musela jsem splnit svou studentskou povinnost. Bylo to i docela fajn, tedy jen do doby, kdy se tam dalo hýbat a dýchat. Pak jsme hromadně zdrhli na noční autobus. A jsem opravdu ráda, že jsem se v pití za celý večer omezila na jedno Frisco a cucla jsem si Malibu. Jinak by se mi druhý den na praktika začínající v půl osmé vstávalo asi o dost hůř. Na některých byla ta lítost a výčitky vidět velmi zřetelně.

Měla bych se jít radši věnovat fyziologii dýchání.
Ale to by jinak nemělo význam psát tenhle článek, že...
 


Komentáře

1 Olivka Olivka | Web | 20. listopadu 2015 v 21:35 | Reagovat

Z okna jsem ráda jako mladší zírala doma. Než jsem šla do školy, sedívala jsem vždycky aspoň chvíli na kamnech pod oknem a vyhlížela kámošku/kámošky. Na kolejích toho není moc co vidět, ale i tak každou chvíli poodhrnu záclonu a juknu ven, jestli tam není něco nového.
Půlení mi stačelo naše, farmácké, před půl rokem. Nejlepší na tom jsou ty fotky a trička. Aspoň nějaká smysluplná památku na výšku.

2 Yuri Yuri | Web | 20. listopadu 2015 v 22:07 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

3 Lucka Lucka | E-mail | Web | 20. listopadu 2015 v 22:51 | Reagovat

Konec prokrastinace budu potřebovat taky, až zkouškové dorazí i k nám na Cestovní ruch. :-D Já osobně se vůbec nedivím, že jste se nad pozorováním lidí bavily, však ono je to někdy docela zajímavé divadlo a člověk tak může dát volný popud své fantazii... :-)

4 Mandie Mandie | Web | 21. listopadu 2015 v 15:08 | Reagovat

Mám to teď s učením podobně, jsem až nechutně v klidu, na což asi brzo doplatím, oproti chaotickému loňsku je to velká změna. :D
Taky ráda zírám z okna, možná to bude znít děsivě, ale ráda pozoruju lidi. Všichni vždycky někam míří, všichni mají naspěch a každý v sobě nosí skrytý celý příběh, který se nikdy nedozvím. Je to zároveň smutné a zároveň krásné.  I když někdy vidím i věci, které bych radši neviděla xD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama