Knižní kukátko IV

10. listopadu 2015 v 19:16 | Therese |  Recenze

1984 - George Orwell
Farmu zvířat už mám nějaký ten pátek přečtenou, a když jsem v Levných knihách viděla 1984 za necelou stovku, moc jsem neváhala a kniha letěla ke mně do tašky.
Předpokládám, že každý se středoškolským vzděláním o tomhle patrně nejslavnějším dystopistickém románu, popisujícím možný totalitní režim budoucnosti, nebo alespoň o známém výroku "Velký bratr tě sleduje!" někdy slyšel.
Úředník Winston žijící v Londýně, který je ale nyní součástí fiktivního území Oceánie, pracuje na Ministerstvu pravdy, kde každý den přepisuje staré noviny a jiné dokumenty tak, aby měl Velký bratr vždy pravdu. Není problém zařídit, aby podle všech záznamů byla Oceánie ve válce s Eastasií, když ještě den předtím válčila s Eurasii. Winston má své pochybnosti o režimu, vládě, dokonce i o Velkém bratrovi, své myšlenky si ale nechává pro sebe. Není moudré se komukoliv svěřovat, dokonce ani v rámci rodiny. Už malé děti jsou od útlého věku vychovávány k tomu, aby udávaly své rodiče. Člověka může prozradit pouhý výraz obličej nebo mluvení ze spaní. Ačkoliv si všechna tato rizika uvědomuje, pomalu a opatrně pátrá po pravdě.
Musím říct, že 1984 na mě zapůsobilo mnohem silněji než Farma zvířat. Zejména poslední část popisující mučení a postupné přetvoření svobodně myslícího člověka metodou cukru a biče v tupou oddanou ovečku, kterou režim potřebuje. Ze závěru mi skutečně běhal mráz po zádech. Ještě víc mě ale mrazilo z pomyšlení, že podobné diktatury tu byly, jsou a s největší pravděpodobností i budou.
Není to lehké odpočinkové čtení, ačkoliv kniha sama o sobě mi přišla napsaná čtivě, nicméně si myslím, že stojí za to, si na ni udělat čas.




Dívka na klíček - Paolo Bacigalupi
Říká se, nesuď knihu podle obalu, k Dívce na klíček mě ale právě přitáhla její obálka. Nevím, jestli bych si jí jinak všimla, takhle jsem kolem ní chodila už několik měsíců, zálibně si ji prohlížela a nakonec i zakoupila.
Dívka na klíček je antiutopistická kniha, popisující budoucí svět, ve kterém došla ropa, zemi zdecimovaly bioinženýrsky vytvořené choroby a celý svět ovládají kalorické společnosti. Děj se odehrává v Thajsku, konkrétně v Bangkoku a ve vyprávění se střídá několik postav. Anderson Lake pracuje pro společnost AgriGen jako kalorik a pod zástěrkou ředitele továrny hledá v Thajsku tajemství zaniklých potravin, které se v Bangkoku nedávno objevily. Pak jednoho dne do jeho života vstoupí Emiko, Novočlověk vytvořený v Japonsku, který je naprogramovaný, aby za všech okolností vyhověl lidem. Emiko ale její pán opustil a ona se teď musí sama prodírat světem. Hok Seng je čínský uprchlík, který pracuje pro Andersona a tajně sní o tom, že znovu zbohatne a opět se stane váženým člověkem. Jaidee, Bangkocký tygr, a jeho pomocnice Kanya každý den bojují pod záštitou ministerstva životního prostředí proti zahraničním kalorickým společnostem, které se snaží pohltit i Thajsko.
Nevím, jestli jsem od té knihy zkrátka jen nečekala příliš, trochu mě ale zklamala. Z dějových linek mě nejvíc zaujal Emičin příběh a pak také Andersonův, možná proto, že jejich vyprávění se prolínalo více než ostatní. Další postavy mě v některých momentech opravdu neuvěřitelně nudily a příliš tomu nepřidávaly ani vyčerpávající popisy různých technologií, které mě osobně vůbec nezajímaly, nejen proto, že k ději neměly vlastně absolutně žádný vztah.
Co se mi naopak zamlouvalo, bylo realisticky propracované pozadí, na kterém bylo znát, že autor v asijských zemích nějakou dobu žil a zajímal se o jejich kulturu. Jen těch thajských výrazů by tam mohlo být méně a když už, nějaký malý slovníček by neuškodil. Což mě přivádí k tomu, že bylo skutečně osvěžující přečíst si knihu z jiného prostředí než USA nebo Evropy.



Fangirl - Rainbow Rowell
Být mi tak patnáct let, zřejmě bych byla z téhle knihy odvařená. Patnáct už mi ale bylo a nezbylo mi, než se nad některými věcmi přezíravě ušklíbat.
Abych začala pozitivně, co se knize rozhodně nedá upřít, tak je čtivost. Na jedno posezení jsem přečetla téměř dvě stě stran a připadalo mi, že to zabralo jen chvilku. Nápad dvojčat, která jsou ale každá úplně jiná a zatímco Cath má radši svůj klid a osamocené psaní, Wren si užívá na večírcích, mi přišel taky fajn a celkově mi všechny postavy byly sympatické.
Co jsem ale nechápala, byly právě ty fanfikce. Cath své dospívání zasvětila psaním fanfikcí, má širokou základnu čtenářů a baví jí to. To se nepochybně podle anotace dalo očekávat. Píše o kouzelném světě Mágů, přesněji slash o jeho dvou hlavních hrdinech, klaďasovi SImonovi a jeho věčném rivalovi Bazovi. Celý tenhle svět nápadně připomíná Harryho Pottera a asi do poloviny knihy jsem žila v přesvědčení, že je to alegorie na tento fenomén. Pak ale Harryho zmínila nějaká postava během rozhovoru a zanechala mě tak naprosto zmatenou. O co teda jako, sakra, jde? Nemluvě o tom, že každá kapitola je uvedena krátkým úryvkem z knih nebo fanfikcí o Simonovi a upřímně mi tam spíš překážely. Nic neosvětlovaly, nikam neposouvaly děj a ve výsledku mi to připadalo jako pouhopouhé mrhání papírem. Celá ta Cathina obsese Simonem a Bazem, kvůli které zanedbávala důležitější věci a měla problém sblížit se s reálným klukem, mi taky připadala trochu přitažená za vlasy. Navíc mi to přišlo v rozporu s tím, jak byla její postava jinak líčená, tedy jako zodpovědná inteligentní mladá dáma, která se o všechno a o všechny vždycky postará. Nemluvě o tom, jakou ránu představě o její inteligenci mi zasadila scéna, kdy na vysoké škole odevzdala profesorce vyučující tvůrčí psaní jako úkol jednu ze svých fanfikcí a pak se divila a cítila se ublíženě, když jí dala F, protože její povídku označila za plagiát.
Když se ale oprostím od těchto drobností (a přeskočila bych všechny texty o Simonovi), myslím, že Fangirl patří do té kvalitnější literatury pro náctileté holky, ačkoliv jsem v poslední době vypadla z obrazu, těžko tedy říct, nakolik je moje posouzení objektivní. Minimálně se tam nikde nevyskytuje vysoký pohledný mladík s uhrančivýma očima a nadpřirozenými schopnostmi.



Spánek - Haruki Murakami
Tuhle útlou knížečku jsem zakoupila loni tátovi k Vánocům, k jejímu přečtení se ale dostal až během poslední doby a hned potom, co ji dočetl, tak mi ji vnutil, že si ji musím přečíst taky a určitě se mi bude líbit. Tak jsem si řekla, proč ne? Murakamiho mám ráda a tahle povídka vám zabere na přečtení jen minimum času, mně to trvalo asi necelé dvě hodiny.
Možná to bylo částečně i pěkným provedením, křídový papír a kouzelné ilustrace od německé grafičky Kat Menschik, ale tohle krátké dílko bych zařadila mezi ty lepší věci, co jsem od Murakamiho četla.
Příběh je vyprávěn v první osobě mladou ženou, která jednoho dne zkrátka dobře přestane cítit potřebu spát a nově získaný čas tak využívá ke všem věcem, které dělávala jako studentka a na něž jinak jako žena v domácnosti neměla čas. Každý večer, když její manžel a syn usnou, jako by ona teprve začala žít, vnímat a znovuobjevovat svoji podstatu. Víc ale opravdu říct, nemůžu. Konec je víceméně otevřený a je na čtenáři, jak si závěrečnou scénu vyloží, což ale hodně lidí zřejmě nepochopilo a volají, co to s tím koncem bylo, že to nechápou a kniha se jim tím pádem nelíbí. Osobně jsem z toho měla poměrně dobrý pocit, protože mi připadalo, že jsem konečně něco interpretovala správně a i táta vypadal, že se mnou docela souhlasí. Každopádně pokud vám vyhovuje jasná literatura typu "vrah je zahradník" a neradi přemýšlíte, pak se téhle povídce raději obloukem vyhněte.
Z toho, co jsem vypozorovala, si hodně lidí taky stěžovalo, že se nedokázali ztotožnit s hlavní postavou. Předně si tedy myslím, že na nějaké hlubší propojování se je to hodně krátký útvar a upřímně mi přijde jednodušší ztotožnit se se ženou v domácnosti, než třeba s kosmonautem nebo upírem, ale chápu, že tohle je čistě osobní záležitost. Navíc četla Annu Kareninu, už jen za tohle měla u mě body navíc...
 


Komentáře

1 Molly Molly | Web | 10. listopadu 2015 v 22:23 | Reagovat

Tak hlavně to poslední teda vypadá dost zajímavě, celkově tvorba toho spisovatele, :)

2 Narcis Narcis | Web | 21. listopadu 2015 v 0:22 | Reagovat

Orwellovu farmu zvířat miluju a na 1984 se chystám snad dva roky, ups. Asi nejlepší čas)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama