Listopad 2015

Zírat z okna

20. listopadu 2015 v 21:05 | Therese |  Mysl
Když jsem nedávno jela domů, netrpělivě jsem stepovala na tramvajové zastávce, protože jsem se bála, abych to stihla na nádraží včas, potkala jsem někoho, kdo vypadal jako lord Voldemort za mlada. Vážně. Vysoký, bledý, hubený s ostrými rysy, černé vlasy s takovou tou legrační vlnkou vepředu, kratší elegantní černý kabát a tmavé naleštěné polobotky. Trochu ve mně hlodala myšlenka, co by dělal, kdybych za ním zařvala: "Tome Raddle, vím, že, jsi to ty!", ale radši jsem od toho nápadu upustila. Ale kdo ví? Třeba se dotyčný zkrátka jen v Pánovi zla zhlédl a má ho za svoji módní ikonu. V tom případě tedy jen doufám, že zůstane u Voldemortova mladého já a neupižlá si později nos.


Je to zvláštní. Oproti minulému zimnímu semestru si připadám neuvěřitelně v klidu. Ano, částečně je to určitě tím, že na rozdíl od prváku vím zhruba, co a jak a začátek nebyl zdaleka tak chaotický, přesto jsem až podezřele v klidu. Až natolik v klidu, že mě ta myšlenka z mojí pohody občas vyvede a já pak zpytuju svědomí a přemýšlím, na co jsem zapomněla. Jistě, musím se učit, píšeme testy, pořád mi ale připadá, že nejsem schopná nějak se nahodit do toho správného učebního módu. Před testy nejsem vůbec nervózní. Nějaká fyziologie? Haha. Preklinika? Pffff... A zatím to jde všechno hladce. Každopádně nejpozději o zkouškovém mě to přejde, tím si jsem naprosto jistá. Pak budu potřebovat tu Moji první sebevraždu. Konec prokrastinace bych užila už teď a Memorix anatomie již mám.

Minulý rok jsem se domnívala, že není nic horšího než mít okna s výhledem na prostor před kolejí, protože to přímo svádí k tupému zírání ven a sledování, co kde lítá. Jenže víte, co je ještě horší? Mít někoho, kdo zírá z toho okna s vámi. Včera jsme takhle se spolubydlící zabily větší část odpoledne, kdy jsme pozorovaly lidi a vymýšlely jsme si k tomu, co právě dělají a kam jdou. Byly jsme takhle svědky promyšlené vraždy kluka, jehož ostatky nosilo v igelitkách několik holek a různé jeho části zakopaly na různých místech. Pozorovaly jsme kluka se suicidálními sklony, který se nemohl rozhodnout, jestli skočí pod auto nebo ne. Ženu, která byla tajná agentka a málem zpackala předání životně důležité zprávy svým kolegům. Nebezpečnou nájemnou vražedkyni ve středních letech, která se zrovna vrácela z náročné práce domů. A taky jsme viděly patrně nejrychlejší rozvod v dějinách lidstva. Pak už se setmělo natolik, že nebylo nic vidět a musely jsme naši záslužnou práci přispívající k potírání kriminality přerušit.
A až nám definitivně hrábne, sebereme se, nevlékneme se do nejteplejšího oblečení, co máme, chytneme vítr na sever a poletíme na deštnících do Kvikkjokku ve Švédsku. Protože prostě, proč ne.

Školní režim mi ale vyhovuje. Mám co dělat, musím se stýkat s lidmi a nemám potom čas přemýšlet nad blbostmi a babrat se v sebelítosti. V poslední době jsem šla do sebe a snažím se ještě trochu víc povolit svoje introvertní bariéry, abych za padesát let nemusela být jediná divná stará paní v ratanovém křesílku s kočkami (které mi po smrti ožerou obličej), ale abych aspoň mohla chodit na návštěvu k další a nosit jí dobrůtky pro její kočky. Ač se za extroverty stále belhám jako chromý s jednou nohou, je to lepší. Nedávno mě naprosto vyvedlo z míry, když se mnou lidi automaticky počítali na jedné akci a koupili mi lístek, aniž bych s nimi byla předem nějak domluvená. Chápu, že pro některé z vás to je standardní situace, pro mě je tohle ale něco jako vidět zjevení. A opět jsem při přijímání lístku spadla do své role blekotajícího pitomce, ale i tak to bylo hezké. Navíc jsem tím splnila svoji historicky první návštěvu vyloženě diskotékového zařízení, které jsme se doposud vyhýbala jako čert kříži. Teď už mě nikdo nemůže osočovat, že tam nechodím jen proto, že nechápu, jaké to je. Ale tak půlení mediků... musela jsem splnit svou studentskou povinnost. Bylo to i docela fajn, tedy jen do doby, kdy se tam dalo hýbat a dýchat. Pak jsme hromadně zdrhli na noční autobus. A jsem opravdu ráda, že jsem se v pití za celý večer omezila na jedno Frisco a cucla jsem si Malibu. Jinak by se mi druhý den na praktika začínající v půl osmé vstávalo asi o dost hůř. Na některých byla ta lítost a výčitky vidět velmi zřetelně.

Měla bych se jít radši věnovat fyziologii dýchání.
Ale to by jinak nemělo význam psát tenhle článek, že...

Knižní kukátko IV

10. listopadu 2015 v 19:16 | Therese |  Recenze

1984 - George Orwell
Farmu zvířat už mám nějaký ten pátek přečtenou, a když jsem v Levných knihách viděla 1984 za necelou stovku, moc jsem neváhala a kniha letěla ke mně do tašky.
Předpokládám, že každý se středoškolským vzděláním o tomhle patrně nejslavnějším dystopistickém románu, popisujícím možný totalitní režim budoucnosti, nebo alespoň o známém výroku "Velký bratr tě sleduje!" někdy slyšel.
Úředník Winston žijící v Londýně, který je ale nyní součástí fiktivního území Oceánie, pracuje na Ministerstvu pravdy, kde každý den přepisuje staré noviny a jiné dokumenty tak, aby měl Velký bratr vždy pravdu. Není problém zařídit, aby podle všech záznamů byla Oceánie ve válce s Eastasií, když ještě den předtím válčila s Eurasii. Winston má své pochybnosti o režimu, vládě, dokonce i o Velkém bratrovi, své myšlenky si ale nechává pro sebe. Není moudré se komukoliv svěřovat, dokonce ani v rámci rodiny. Už malé děti jsou od útlého věku vychovávány k tomu, aby udávaly své rodiče. Člověka může prozradit pouhý výraz obličej nebo mluvení ze spaní. Ačkoliv si všechna tato rizika uvědomuje, pomalu a opatrně pátrá po pravdě.
Musím říct, že 1984 na mě zapůsobilo mnohem silněji než Farma zvířat. Zejména poslední část popisující mučení a postupné přetvoření svobodně myslícího člověka metodou cukru a biče v tupou oddanou ovečku, kterou režim potřebuje. Ze závěru mi skutečně běhal mráz po zádech. Ještě víc mě ale mrazilo z pomyšlení, že podobné diktatury tu byly, jsou a s největší pravděpodobností i budou.
Není to lehké odpočinkové čtení, ačkoliv kniha sama o sobě mi přišla napsaná čtivě, nicméně si myslím, že stojí za to, si na ni udělat čas.