O důležitosti dobrého spolubydlícího

23. října 2015 v 20:27 | Therese |  Mysl
Když jsem byla před rokem přijata na vysokou školu, jedna z prvních otázek, které jsem řešila, byla i ta o bydlení. Bez většího váhání jsem se rozhodla pro koleje, už jen proto, že město jsem příliš neznala, z koleje jsem na ústavech i v nemocnici do patnácti minut a tramvajová zastávka je jen pár set metrů vzdálená.
Naneštěstí jsem ale nebyla, jako většina ostatních, domluvená s nějakou kamarádkou na spolubydlení, takže jsem šla naslepo a nechala osudu, potažmo místním úřednicím, aby rozhodly, s kým budu po další rok bydlet.
Ano, ano! Jen chudáka introverta hezky vytáhněte z jeho ulity, pořádně ho v tom vymáchejte a hezky od plic se mu zasmějte! Lístky jsou k dostání na pokladně!

Zatímco většina ostatních spolužáků na své nové spolubydlící pěla ódy, já už jsem natolik nadšená nebyla. Jediná věc, která se mé spíše spoluexistující, než spolubydlící, nedala vytknout, byl fakt, že je tichá. Tím ale seznam jejích předností bohužel končil. Naprosto nekomunikovala, jen jsme si řekly ahoj, když jsme přicházely nebo odcházely, koště ani mop zřejmě za celé dva semestry nedržela v ruce, trpěla dojmem, že koš se vynáší sám, sprcha je samočistící a měla podivné nutkání vodit si na pokoj kamarádky zejména, když mi bylo špatně nebo jsem měla opravdu hodně učení. Taková drobnost, jako že jsme se naprosto rozcházely v zájmech, už byla jen pomyslnou třešínkou na dortu. Ale ano, je pravda, že lidem, pro něž je vrcholem literatury status na ksichtknize, zkrátka nevěřím a nemám je ráda. Jen do mě. Čím delší dobu jsme spolu byly, tím to bylo horší. Ke konci mi vadilo pomalu i to, že dýchala ve stejné a navíc hodně malé místnosti jako já. Když jsem se v červnu z koleje stěhovala pryč, neodpověděla mi ani na rozloučení a já jsem si jednoznačně řekla, že tohle už další rok zkrátka ne.

Začala jsem shánět, kdo by byl ochotný se mnou bydlet. Jenže smůla, všichni byli již šťastně "zadaní" a já skončila u toho, že to budu muset znovu nechat na našich kolejúřednicích a doufat, že mi přidělí někoho lepšího. Když už jsem se tedy vzdala veškeré naděje, napsala mi nečekaně kamarádka z kruhu, že její spolukoupelnující (ano, bydlíme v buňkách, které mají společné sociální zařízení) odstátnicovala spolubydlící a taky někoho shání. Slovo dalo slovo a bum, svištěla jsem se ze šestého patra do čtvrtého za lepší společností, a jak jsem zjistila, i pohodlnějšími židlemi.
Spolubydlící je normální, příjemná a introvertnější povahy, takže tak hezky vytváříme protiváhu sousednímu pokoji, kde jsou obě dvě obyvatelky víc než upovídané a čas od času si spolu hezky pomlčíme. To na lidech dokážu ocenit, když s nimi můžete v poklidu mlčet a oba dva si to užíváte. S někým to zkrátka není ani myslitelné. A čte víc knih, než jen učebnice!
Nemůžu si pomoct, ale celá kolej na mě teď působí mnohem pozitivněji. Dokonce tu teď budu přes víkend, čemuž jsem se v minulém roce úzkostlivě vyhýbala pro případ, že by tam moje noční můra mohla zůstávat taky. Důležitost spolubydlícího by se zkátka neměla podceňovat.
To jediné, co mě mrzí je, že už je v páťáku a pokud se příští rok nedostane na praxi do místní nemocnice, budu si muset shánět někoho dalšího, ale tak jako tak, nejdéle za dva roky mě to čeká určitě.
Ach jo...

Škola se konečně opravdu rozjíždí. V biochemii pořád tak úplně nechápu o co jde, na preklinickém zubním lékařství brečím, že zubař prostě být nemůžu, protože mi to vůbec nejde a v pondělí píšeme test z obecné fyziologie vzrušivých tkání. Zkrátka terno, nicméně zatím mě stále neopouští nadšení. Nejpozději o zkouškovém mě to přejde. Takže tedy po vzoru Doktora - Allons-y! Doufám, že to půjde aspoň tak jako minulý rok.

A pokud právě prožíváte horor se svým spolubydlícím, tak zatněte zuby, nezabijte sebe ani jeho a hlavně se nebojte, bude líp!


P.S. Nejede někdo z vás v úterý na koncert Powerwolf? Já ano, a docela dost se těším :D
 


Komentáře

1 Camellia Camellia | E-mail | Web | 23. října 2015 v 21:20 | Reagovat

Já byla na kolejích dva roky po sobě, pokaždé na jiném pokoji, pokaždé s jinými spolubydlícími (byly jsme na pokoji 3). Jsem těžký introvert, ale snažila jsem se, ale moc to nešlo.
První rok byl katastrofa, mé spolubydlící se skamarádily spolu a mě úplně ignorovaly, případně byly... ne přímo zlé, ale bylo cítit že mě nemají rády.
Další rok jsem se fakt bála jít do toho znova naslepo, ale naštěstí to bylo lepší. Furt to nebylo ideální, kamarádky se z nás nestaly, neměly jsme nic společného, navzájem jsme se štvaly tím kdo v kolik chodil spát (já moc brzo, ony moc pozdě :D ), ale dalo se to, rok jsme spolu přežily celkem spokojeně :-D

Je to sázka do loterie, no :D

2 Narcis Narcis | Web | 23. října 2015 v 23:28 | Reagovat

Já jsem na intru a mám tu nejlepší spolubydlící, jakou si mohu přát. Musím zaťukat. Zůstávala bych tam i na víkendy, kdyby to šlo.)
Na druhou stranu, měsíc jsme sdíleli pokoj s ještě jednou holčinou, která byla pravý opak. Neuklízela, nekomunikovala, jen si stěžovala, dělala naschvály a žalovala. No šílenost.
Je opravdu hodně důležité sdílet čtyři stěny svého života s někým fajne, jinak se život změní v peklo :D!
Hodně štěstí aj do dalších let)

3 Mischellee Mischellee | Web | 24. října 2015 v 10:08 | Reagovat

Já zas loni bydlela půl roku s černoškou a půl roku s lesbičkou s hysterickými sklony, takže jsem se také nenudila :-D Letos bydlím s kamarádkou ze zš, takže pohoda :-)

4 Olivka Olivka | E-mail | Web | 24. října 2015 v 10:38 | Reagovat

Já jsem ještě před prvákem měla kliku. Když jsme si dávali žádosti o koleje, na fb mi přistála zprávička od neznámé holčiny a chtěla s tím nějak pomoct. Pak jsme se potkaly na zápisu, ale říkala jsme si, že je to Slovenka, určitě bude mít už nějakou svoji spolubydlu najitou, a tak jsem to nechávala osudu, až mi zase nasala, jestli spolu nebudeme bydlet :-) a teď nám začíná čtvrtý a poslední rok spolubydlení na koleji. A vím, že mi tohle bude jednou sakra moc chybět :-)

5 Kája Kája | Web | 25. října 2015 v 12:06 | Reagovat

A právě z toho důvodu bych s nikým naslepo na kolej bydlet nešla! Celkově mám z cizích lidí strach...Br.. :D

Tak ať se daří :)

6 Zuza Zuza | Web | 25. října 2015 v 20:56 | Reagovat

Gratuluju k lepší spolubydlící! :) Vůbec si to neumím představit a z těch popisů té původní za tebe trpím jen to čtu.
Ze školy zatím zoufám taky, jako bonus odešla další podstatná část lidí, se kterými jsem se tam bavila, takže nejen že je to děsně těžký, ale ještě si na to připadám děsně sama, výborně.
Na Powerwolf bohužel nakonec nejdu, tak si to užij, třeba už se jim podaří zahrát Blessed & Possessed nebo co to vlastně na MoRu zvrtali :D

7 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 31. října 2015 v 21:48 | Reagovat

Já byla na koleji čtyři roky. Prvák byl... prostě prvák, za ten jsem vystřídala dvě spolubydlící, nesedla jsem si ani s jednou, ale v buňce jsem měla ještě kolegyni z ročníku, tak to bylo fajn. Druhák jsem získala lepší pokoj a spolubydlící, co byla furt pryč, tak to mi taky celkem vyhovovalo, a třeťák a čtvrťák byl ráj. Ve třeťáku jsem bydlela s onou kolegyní, která ale už do školy moc nejezdila, a ve čtvrťáku s jinou, o rok starší, s kterou jsme si díky stejnému oboru docela sedly. Jenže jsem tam bydlela jen půl roku a pak jsem půl roku bydlela v hnusném pokoji s další holkou, co jsem moc nemusela a co si tam věčně vodila přítele. Ale to by bylo fajn, kdyby v buňce vedle nás nebyly náruživé Rusky s večírkem každou noc. Teď jsem v soukromém ubytování s asi deseti pokoji, hodně hezkém, a je to pořádný rozdíl. Je to soukromnější, osobitější, jasně, není to byt, ale je to prostě lepší.

8 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 31. října 2015 v 21:49 | Reagovat

[5]: Když jsi jediná, kdo do toho města nastupuje, tak nemáš moc jiných šancí. Já to tak měla a měla jsem fakt hrůzu. Neměla jsem žádné tušení kde co je, můj orientační smysl je strašnej, takže první týdny studia jsem si kreslila podle google maps mapky s popisem jako "velkej kus zeleně, kterej obejdeš zprava" a na kolej jsem musela naslepo. Akorát jsem měla obrovský štěstí, že jsem se trefila do "lepšího patra" s prostornějšími pokoji :D

9 heriette heriette | Web | 22. ledna 2016 v 0:56 | Reagovat

Jak to tak vidím, jako spolubydlící jsem zřejmě úplně nemožná. :) Komunikace u mne vesměs končí u "ahoj" na přivítanou, po tom dni stráveném ve společnosti cizích lidí jsem na další mezilidský kontakt prostě příliš vyčerpaná. Ale je nás na bytě šest, tak si kdyžtak vystačí i beze mne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama