Když jsem byla před rokem přijata na vysokou školu, jedna z prvních otázek, které jsem řešila, byla i ta o bydlení. Bez většího váhání jsem se rozhodla pro koleje, už jen proto, že město jsem příliš neznala, z koleje jsem na ústavech i v nemocnici do patnácti minut a tramvajová zastávka je jen pár set metrů vzdálená.

Naneštěstí jsem ale nebyla, jako většina ostatních, domluvená s nějakou kamarádkou na spolubydlení, takže jsem šla naslepo a nechala osudu, potažmo místním úřednicím, aby rozhodly, s kým budu po další rok bydlet.

Zatímco většina ostatních spolužáků na své nové spolubydlící pěla ódy, já už jsem natolik nadšená nebyla. Jediná věc, která se mé spíše spoluexistující, než spolubydlící, nedala vytknout, byl fakt, že je tichá. Tím ale seznam jejích předností bohužel končil. Naprosto nekomunikovala, jen jsme si řekly ahoj, když jsme přicházely nebo odcházely, koště ani mop zřejmě za celé dva semestry nedržela v ruce, trpěla dojmem, že koš se vynáší sám, sprcha je samočistící a měla podivné nutkání vodit si na pokoj kamarádky zejména, když mi bylo špatně nebo jsem měla opravdu hodně učení. Taková drobnost, jako že jsme se naprosto rozcházely v zájmech, už byla jen pomyslnou třešínkou na dortu. Ale ano, je pravda, že lidem, pro něž je vrcholem literatury status na ksichtknize, zkrátka nevěřím a nemám je ráda. Jen do mě. Čím delší dobu jsme spolu byly, tím to bylo horší. Ke konci mi vadilo pomalu i to, že dýchala ve stejné a navíc hodně malé místnosti jako já. Když jsem se v červnu z koleje stěhovala pryč, neodpověděla mi ani na rozloučení a já jsem si jednoznačně řekla, že tohle už další rok zkrátka ne.

Začala jsem shánět, kdo by byl ochotný se mnou bydlet. Jenže smůla, všichni byli již šťastně "zadaní" a já skončila u toho, že to budu muset znovu nechat na našich kolejúřednicích a doufat, že mi přidělí někoho lepšího. Když už jsem se tedy vzdala veškeré naděje, napsala mi nečekaně kamarádka z kruhu, že její spolukoupelnující (ano, bydlíme v buňkách, které mají společné sociální zařízení) odstátnicovala spolubydlící a taky někoho shání. Slovo dalo slovo a bum, svištěla jsem se ze šestého patra do čtvrtého za lepší společností, a jak jsem zjistila, i pohodlnějšími židlemi.

Spolubydlící je normální, příjemná a introvertnější povahy, takže tak hezky vytváříme protiváhu sousednímu pokoji, kde jsou obě dvě obyvatelky víc než upovídané a čas od času si spolu hezky pomlčíme. To na lidech dokážu ocenit, když s nimi můžete v poklidu mlčet a oba dva si to užíváte. S někým to zkrátka není ani myslitelné. A čte víc knih, než jen učebnice!

Nemůžu si pomoct, ale celá kolej na mě teď působí mnohem pozitivněji. Dokonce tu teď budu přes víkend, čemuž jsem se v minulém roce úzkostlivě vyhýbala pro případ, že by tam moje noční můra mohla zůstávat taky. Důležitost spolubydlícího by se zkátka neměla podceňovat.

To jediné, co mě mrzí je, že už je v páťáku a pokud se příští rok nedostane na praxi do místní nemocnice, budu si muset shánět někoho dalšího, ale tak jako tak, nejdéle za dva roky mě to čeká určitě.

Škola se konečně opravdu rozjíždí. V biochemii pořád tak úplně nechápu o co jde, na preklinickém zubním lékařství brečím, že zubař prostě být nemůžu, protože mi to vůbec nejde a v pondělí píšeme test z obecné fyziologie vzrušivých tkání. Zkrátka terno, nicméně zatím mě stále neopouští nadšení. Nejpozději o zkouškovém mě to přejde. Takže tedy po vzoru Doktora - Allons-y! Doufám, že to půjde aspoň tak jako minulý rok.

A pokud právě prožíváte horor se svým spolubydlícím, tak zatněte zuby, nezabijte sebe ani jeho a hlavně se nebojte, bude líp!

P.S. Nejede někdo z vás v úterý na koncert Powerwolf? Já ano, a docela dost se těším :D

Nedávno mi v chatu na ksichtknize přistál odkaz na toto japonské slovíčko označujícího člověka, který si kupuje knihy rychleji, než je zvládá číst. Prý jestli mi to někoho náhodou nepřipomíná. Zavrtěla jsem hlavou a šla jsem si koupit knihy, které dostanu od rodičů k svátku. Co na tom, že mi v pondělí začíná semestr a s naprostou jistotou můžu říct, že můj čas na čtení literatury dle vlastního výběru se opět drasticky sníží. Koneckonců o prázdniny jsem tu hromádku čekajících knih o něco zkrouhla.

V poslední době nejsem schopná nic dokončit.

Vždycky něco začnu kreslit, psát, zkrátka si něco rozdělám, těším se z toho a pak když jsem napůl hotová, tak si to začnu prohlížet a přemýšlet o tom a čím dál tím víc si uvědomuju, jak neuvěřitelně blbá kravina to je. A tak toho nechám. Já vím, je to smutné, vzdávám se předčasně, ale prostě mě tohle zjištění vždycky neuvěřitelně otráví a nemám chuť v tom pokračovat, když už předem vidím, jaká katastrofa to bude. A všechny ty rozdělané věci se mi tu začínají hezky kupit. Když se na ně tak dívám, nejradši bych to všechno vzala a vyhodila, ale zároveň je mi to líto. I tenhle krátký článek mi trvalo napsat několik dní.

Existuje snad na tohle taky nějaké chytré japonské slovíčko?

Po zbytek času sedím doma, snažím se nebýt lůzr a zoufale v tom selhávám. Jak jsem ale zjistila, dobré prázdniny přichází v pravidelných dvouročních cyklech, takže podle předpovědí bych si ty příští měla užít. Jen doufám, že ne celé s učebnicí v ruce, ačkoliv i tahle možnost tu je.

Občas se nade mnou ale někdo ustrnul, to se musí nechat. Po několika letech jsem se dokonce dostala na vinobraní, ochutnala burčák, koupila si balónek poníkorožce do kolekce a setkala se s některými dlouho ztracenými spolužáky z gymplu. Období vinobraní konaného v našem městě je totiž obestřeno prokletím. Každý rok jsem nemocná. Nachlazení, zánět dutin, jen jednou jedinkrát v životě jsem si doopravdy zablokovala krční páteř, tak že jsem se nemohla ani hnout a bylo to o vinobraní. Letos jsem ale přežila poměrně ve zdraví, pokud nepočítáte menší křeče v břiše způsobené tetou Irmou, která už naštěstí byla na odchodu. Ale tak, kdybych byla úplně v pořádku, nebylo by to ono, že?

Takže teď už mi nezbývá nic jiného, než se začít bát dalšího roku. Konkrétně toho akademického, protože ty zkoušky, které mě čekají, se mi ani trochu nezamlouvají a pokud dám v zimě biochemii, budu si blahopřát a dokonce se pochvalně poplácám po zádech. Jinak budu mlátit hlavou do stolu a stýskat si po krásné středoškolské chemii, přičemž budu s největší něhou vzpomínat na tak sympatickou anorganiku. Ale to předbíhám, do ledna ještě nějaký ten pátek zbývá. Zatím se musím soustředit na to, abych si zase navykla ráno brzo vstávat (třikrát do týdne od 7:30 se mi zrovna nezamlouvá), pokusila se sžít se svou novou spolubydlící a vůbec zase zajela do rutinních kolejí školy. Předně pak na ten fakt, že po mě bude někdo pořád chtít, abych něco uměla a useděla se k smrti nad učebnicemi.

Na jednu stranu se na to těším, už se jen tak bezcílně poflakuju na můj vkus dost dlouho, na druhou se zase děsím toho, jak rychle mi dojdou síly, ačkoliv teď se aspoň můžu těšit na koncert Powerwolf, poslední epizodu Life is Strange, Star Wars (i když zrovna z toho mám trochu i obavy) a pak na Vánoce (ano, patřím k těm pošukům, kteří milují vánoční atmosféru, a nestydím se za to). Až potom přijde ta hluboká a temná propast.

V návalu entuziasmu ze sledování Gilmorových děvčat, kterému jsem tyhle prázdniny záhadně propadla, jsem narazila na seznam knih, které Rory v průběhu seriálu četla nebo se o nich někdy zmínila. Ačkoliv tento seznam čítající 339 knih neplánuju zdolat celý, je to rozhodně dobrá inspirace.

A knížky se mi tu nepochybně zase začnou nebezpečně kupit, protože nebudu mít čas je číst.