Když jsem byla před rokem přijata na vysokou školu, jedna z prvních otázek, které jsem řešila, byla i ta o bydlení. Bez většího váhání jsem se rozhodla pro koleje, už jen proto, že město jsem příliš neznala, z koleje jsem na ústavech i v nemocnici do patnácti minut a tramvajová zastávka je jen pár set metrů vzdálená.
Naneštěstí jsem ale nebyla, jako většina ostatních, domluvená s nějakou kamarádkou na spolubydlení, takže jsem šla naslepo a nechala osudu, potažmo místním úřednicím, aby rozhodly, s kým budu po další rok bydlet.
Ano, ano! Jen chudáka introverta hezky vytáhněte z jeho ulity, pořádně ho v tom vymáchejte a hezky od plic se mu zasmějte! Lístky jsou k dostání na pokladně!
Zatímco většina ostatních spolužáků na své nové spolubydlící pěla ódy, já už jsem natolik nadšená nebyla. Jediná věc, která se mé spíše spoluexistující, než spolubydlící, nedala vytknout, byl fakt, že je tichá. Tím ale seznam jejích předností bohužel končil. Naprosto nekomunikovala, jen jsme si řekly ahoj, když jsme přicházely nebo odcházely, koště ani mop zřejmě za celé dva semestry nedržela v ruce, trpěla dojmem, že koš se vynáší sám, sprcha je samočistící a měla podivné nutkání vodit si na pokoj kamarádky zejména, když mi bylo špatně nebo jsem měla opravdu hodně učení. Taková drobnost, jako že jsme se naprosto rozcházely v zájmech, už byla jen pomyslnou třešínkou na dortu. Ale ano, je pravda, že lidem, pro něž je vrcholem literatury status na ksichtknize, zkrátka nevěřím a nemám je ráda. Jen do mě. Čím delší dobu jsme spolu byly, tím to bylo horší. Ke konci mi vadilo pomalu i to, že dýchala ve stejné a navíc hodně malé místnosti jako já. Když jsem se v červnu z koleje stěhovala pryč, neodpověděla mi ani na rozloučení a já jsem si jednoznačně řekla, že tohle už další rok zkrátka ne.
Začala jsem shánět, kdo by byl ochotný se mnou bydlet. Jenže smůla, všichni byli již šťastně "zadaní" a já skončila u toho, že to budu muset znovu nechat na našich kolejúřednicích a doufat, že mi přidělí někoho lepšího. Když už jsem se tedy vzdala veškeré naděje, napsala mi nečekaně kamarádka z kruhu, že její spolukoupelnující (ano, bydlíme v buňkách, které mají společné sociální zařízení) odstátnicovala spolubydlící a taky někoho shání. Slovo dalo slovo a bum, svištěla jsem se ze šestého patra do čtvrtého za lepší společností, a jak jsem zjistila, i pohodlnějšími židlemi.
Spolubydlící je normální, příjemná a introvertnější povahy, takže tak hezky vytváříme protiváhu sousednímu pokoji, kde jsou obě dvě obyvatelky víc než upovídané a čas od času si spolu hezky pomlčíme. To na lidech dokážu ocenit, když s nimi můžete v poklidu mlčet a oba dva si to užíváte. S někým to zkrátka není ani myslitelné. A čte víc knih, než jen učebnice!
Nemůžu si pomoct, ale celá kolej na mě teď působí mnohem pozitivněji. Dokonce tu teď budu přes víkend, čemuž jsem se v minulém roce úzkostlivě vyhýbala pro případ, že by tam moje noční můra mohla zůstávat taky. Důležitost spolubydlícího by se zkátka neměla podceňovat.
To jediné, co mě mrzí je, že už je v páťáku a pokud se příští rok nedostane na praxi do místní nemocnice, budu si muset shánět někoho dalšího, ale tak jako tak, nejdéle za dva roky mě to čeká určitě.
Ach jo...
Škola se konečně opravdu rozjíždí. V biochemii pořád tak úplně nechápu o co jde, na preklinickém zubním lékařství brečím, že zubař prostě být nemůžu, protože mi to vůbec nejde a v pondělí píšeme test z obecné fyziologie vzrušivých tkání. Zkrátka terno, nicméně zatím mě stále neopouští nadšení. Nejpozději o zkouškovém mě to přejde. Takže tedy po vzoru Doktora - Allons-y! Doufám, že to půjde aspoň tak jako minulý rok.
A pokud právě prožíváte horor se svým spolubydlícím, tak zatněte zuby, nezabijte sebe ani jeho a hlavně se nebojte, bude líp!

P.S. Nejede někdo z vás v úterý na koncert Powerwolf? Já ano, a docela dost se těším :D