Knižní kukátko III

16. září 2015 v 12:42 | Therese |  Recenze


Ten, kdo stojí v koutě - Stephen Chbosky
Ten, kdo stojí v koutě je malá a čtivá kniha, což potvrzuje i fakt, že jsem ji přečetla na jeden zátah cestou na zápis a zase zpátky (kde jsem se naprosto neuvěřitelným způsobem vytočila, ale o tom zase jindy).
Charlie je patnáctiletý kluk. Tichý, hodný, inteligentní, sečtělý, nezapadající a podle jeho vrstevníků tak trochu magor. Příběh začíná v okamžiku, kdy nastupuje na střední školu, kde si nečekaně najde dobré přátele mezi lidmi ze staršího ročníku - za všech okolností vtipkujícího Patricka a jeho nevlastní sestru, zelenookou Sam, do které se na první pohled zamiluje.
Kniha je psaná jako dopisy adresované anonymnímu příteli, kterému Charlie po kouskách odhaluje svůj život. Zprvu jsem se této formy bála, po prvních několika stranách jsem se s ní ale bez problému sžila a působila na mě, jako by Charlieho dopisy byly adresovány přímo mně.
Charlie to v životě neměl lehké, jak se postupně a spíš jakoby jen mimochodem dozvídáme, a odhalením jeho nejtraumatičtějšího zážitku i kniha vrcholí. V rozporu se smutnými událostmi, které se mu udály, na mě ale příběh nepůsobí nijak negativním dojmem. Všechno je psané velice lehce, místy bych řekla až naivně. Možná s tím souvisí i Charlieho neschopnost vidět někoho jako "zlého", připadá mi, jako by v každém chtěl vidět něco dobrého nebo alespoň něco, co by omlouvalo jeho činy.
Nebudu nijak skrývat, že tahle kniha mě opravdu nadchla, přesto si nejsem jistá, zda dokážu moje pocity z ní přesně vystihnout. Zkrátka se vezla na jakési vlně mého myšlení, podařilo se mi ji skutečně prožít, nemohu ale zaručit, ž na vás bude mít stejný efekt. Tam, kde mně imponovalo, že Charlie není prototypem namachrovaného, svalnatého a nepřístupného hlavního hrdiny/středoškoláka, který užene křehkou spolužačku, tam vám možná bude vadit, že je stydlivý a až příliš často brečí. Co na to říct, Charlie brečel tak efektivně, že jsem i já po několika letech u knihy prolila pár slz.
Na závěr bych snad jen poznamenala, že Charlie (potažmo autor) má dobrý vkus na knihy a hudbu. Znáte Asleep od The Smiths?


Anna Kareninová - Lev Nikolajevič Tolstoj
Zřejmě známá spíše jako tlustý strašák z povinné četby. Když se z ní ale okleští to slůvko "povinné", není to v žádném případě špatná knížka. Tedy za předpokladu, že čtete víc, než jen televizní program a letáky, pak byste to ustát nemuseli.
K maturitě jsem si ji přečíst nestihla, přesto jsem se již před delší dobou rozhodla, že ji jednoho dne pokořím, už jen proto, že se jakýmsi záhadným způsobem dostala do naší knihovny, patrně od některé z babiček, ačkoliv se všichni dušují, že tu knihu nikdy nečetli. No, možná nečetli, ale rozhodně ji někdo alespoň vlastnil.
Hodně postav, hodně popisů, hodně zápletek, ale šikovné členění na velmi krátké kapitoly, které jsou ještě rozděleny do částí. Upřímně, čekala jsem, že budu víc bojovat se slohem a schopností začíst se do děje, nakonec mi ale kniha příjemně ubíhala, pokud zrovna Levin nerozváděl své teorie o zemědělství v Rusku. Chápu, že literatura měla v té době částečně i vzdělávat, ale u těchto pasáží jsem doopravdy trpěla a ačkoliv mi Levin samotný připadal jako poměrně dobrý charakter oproti ostatním, tímhle u mě na příčce oblíbenosti klesl.
Předpokládám, že děj Anny Kareninové všichni zřejmě znáte ze školních lavic, ale jen tak pro jistotu zrekapituluji hlavní zápletku. Celý děj se soustředí zejména na dva vztahy: na Levina, který si předchází mladou šlechtičnu Kitty Ščerbackou, kterou miluje již od dětství, ta ho ale odmítne kvůli hraběti Vronskemu, který ovšem nalezne zalíbení ve vdané Anně Kareninové. Před použitím řádně protřepat.
Co se týče samotné postavy Anny Kareninové, až do konce knihy jsem nebyla schopná rozhodnout se, jestli ji mám ráda nebo ne. Na jednu stranu se mi líbila ta atmosféra tajemna, kterou kolem sebe šířila i že to byla bezpochyby vzdělaná žena, na druhou stranu mě vytáčely její dětinské nálady. Bylo mi jí líto, když se všechno kolem ní hroutilo a v dalším okamžiku jsem jí to všechno přála po tom, co tak zametla se svým manželem, který se k ní choval velice vstřícně i poté, co je odhalena její nevěra. Že opustila syna, o kterém tvrdila, jak ho nemiluje, kvůli vztahu s takovým floutkem, jaký byl Vronskij (ne, nemám ho ráda) a jemu pak ještě při každé příležitosti dělá žárlivé scény. Jak se říká, láska je slepá, a Annu evidentně oslepila s pedantskou pečlivostí. Tuhle moji rozpolcenost ale neberu jako nějaké minus, naopak to oceňuju. Myslím, že u žádné jiné postavy jsem ještě takhle nerozhodná nebyla.




Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování - Haruki Murakami
Od Murakamiho jsem toho četla už hodně a věděla jsem tedy, do čeho asi jdu. Evidentně jsem vyladěná no podobnou notu jako autor a zkrátka se mi dobře čte. A dostala jsem přesně to, co jsem chtěla.
Hořkosladký příběh Cukurua Tazakiho, mladého a zajištěného muže, který má ve své podstatě pohodlný život, jen ve vztazích se mu příliš nedaří. Jeho neúspěch je zapříčiněný nevyřešeným problémem z minulosti. Když po ukončení střední školy přestoupil na vysokou školu do Tokia, jeho čtyři nejlepší kamarádi se k němu bez vysvětlení otočili zády a úplně ho odstřihli ze svého života. Dlouho se z toho nemohl vzpamatovat, jednu dobu dokonce pomýšlel na sebevraždu a neustále si opakoval, že to měl tušit už od začátku. Všichni měli ve svém příjmení nějakou barvu, jen on ne. On byl bezbarvý a zbytečný.
Sara Kimoto, jeho nejnovější známost cítí, že s ním není něco v pořádku a přinutí ho, aby se se svými bývalými přáteli po letech sešel a vypátral, co se vlastně stalo.
Cukuru sám není nijak silnou osobností, ve spoustě věcí mi připadá až naivní, nad spoustou problémů spíš jen bezradně stojí a potřebuje popostrčit aktivnější Sarou, přesto se mu ale nakonec podaří dobrat se svého osamostatnění a "osvobození".


Dracula - Bram Stoker
Upřímně, světoznámý hrabě Dracula mě trochu zklamal. Možná jsem od toho očekávala víc, než jsem měla, ale pocity z téhle knihy, jako by po dočtení vyšuměly kamsi do ztracena.
Kniha je psaná jako deníky jednotlivých postav a začíná zápisem Jonathana Harkera, který se pracovně vydává do Transylvánie za hrabětem Draculou, který se hodlá přestěhovat do Londýna a potřebuje s ním vyřídit nějaké právní a obchodní záležitosti. Patrně si umíte představit, jak jeho návštěva dopadla a mohl být rád, že se mu jen o vlas povedlo ze strašlivého hradu uprchnout. Paralelně s ním začíná vyprávění mladé Miny, nastávající Jonathana, která zatím dělá v Anglii společnost své přítelkyni Lucy, se kterou se po přístání záhadné prázdné lodi v přístavu začnou dít zvláštní věci...
Osobně se mi nejvíc zamlouval příběh vyprávěny z pohledu Dr. Sewerda, vedoucího místního blázince, který se stará o Lucy po vypuknutí její zvláštní "choroby" a přizve k jejímu léčení proslulého Van Helsinga, který si, být po mém, klidně mohl zůstat v Amsterodamu. Na tuhle postavu jsem se opravdu těšila. Dostala jsem ale přechytralého dědka, který si libuje v řečnění a komandování ostatních, aniž by byl ochotný jim vysvětlit, co se děje. Dobře, možná je to přehnané, ale opravdu mi pil krev (mnohem víc než hrabě Dracula, což je smutné). Nemluvě o tom, jak se mu jen tak povedlo několikrát za sebou vybrat vhodné osoby na transfúze krve pro slečnu Lucy, jen podle toho, že jsou to "statní a silní muži". Ano, ano v té době o krevních skupinách a podobných věcech věděli houby, ale určitě si museli všimnout, že ne vždy se transfúze zdaří. Zkrátka mladší Dr. Seward vede na plné čáře.
Docela dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetla a některé pasáže mi tam připadaly vyloženě navíc, přesto ale nelituju toho, že jsem si Draculu přečetla. První upírský příběh je pro fanouška hororu a fantasy téměř povinností a samotný Dracula je opravdu upír jak se patří, jen mě trochu mrzelo, že mu nebylo (ani jeho upírským nevěstám, když už jsme u toho) věnováno víc prostoru.


Na Větrné hůrce - Emily Brontë
Ze školy jsem se dozvěděla pouze o tom, že nějaké Větrná hůrka existuje, jinak jsme Emily Brontë, vlastně všechny sestry Brontëovy spíš jen tak přelétli, aby se neřeklo, přesto mě lákalo si je přečíst. S Janou Eyrovou jsem již měla tu čest a celkem se mi líbila, tak jsem si řekla, že se podívám na zoubek (stránky?) i její sestře.
Vždy jsem měla pocit, že Na Větrné hůrce je propagováno jako romantická kniha. Haha. Čekala jsem něco na způsob Jane Austen, ale ačkoliv se i tato kniha zabývá mezilidskými vztahy, potažmo i láskou, přišlo mi to mnohem... drsnější? Už jen proto, že mi kniha připadá zaměřená spíš na nenávist, než lásku, ale pravda, od lásky bývá jen krůček k nenávisti. Nic moc závratně romantického mi na tom nepřipadá, snad jen kromě toho, že toto dílo bylo napsáno na pomezí romantismu a realismu a ústředním motivem je láska mezi Kateřinou a drzým, nevychovaným a především pomstychtivým schovancem jejího otce - Heathcliffem. Od této nešťastné, nenaplněné lásky se vlastně odráží veškerý další vývoj udalostí, které se pan Lockwood, nový nájemce Drozdova, sídla sousedícího s Větrnou hůrkou, dozvídá od své služebné.
Pořád jsem čekala, kdy Heathcliff odhodí svoji surovou masku a projeví se jako klišoidní romantický hrdina, ale nestalo se. To mě docela překvapilo. Příjemně, abych byla přesná. Přes svou zlou náturu byl ovšem stále uvěřitelný, v jeden moment mi ho bylo dokonce líto. I ostatní postavy mi připadaly věrohodné. Nikde se tam nevyskytovala nějaké dokonalá osoba, všichni měli svoje klady i zápory a především svoje motivy. Možná až na samotnou vypravěčku, služebnou Nelly Deanovou, která sama sebe staví do jakési role "ochránce dobra". Tady bych to ale odpustila, přeci jen to vypráví ona a sami o sobě většinou nemáme tendenci říkat špatné věci nebo zpochybňovat svoje skutky.
 


Komentáře

1 Fibian Fibian | Web | 16. září 2015 v 14:18 | Reagovat

"Ten, kdo stojí v koutě" je skvělá, jedna z nejlepších growing-up novels, který jsem kdy četla, snad občas i o něco lepší než "Kdo chytá v žitě." :-)

2 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 17. září 2015 v 11:45 | Reagovat

Sestry Brontëovy mám strašně ráda. Líbí se mi tvorba od obou, také jsem se o nich dozvěděla ve škole a jednu dobu četla jen všechno od nich a podobné autory. A zrovna Větrná hůrka, tu jsem si naprosto zamilovala. :3
K Murakamimu se stále odhodlávám, nějak mi nesvědčí, když o někom někdo pořád něco básní a postuje a přijde mi, že je kolem něj aktuálně hodně velké nadšení, možná až příliš. Ale doufám, že tu nechuť někdy překonám a vrhnu se i do něj. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama