Září 2015

Knižní kukátko III

16. září 2015 v 12:42 | Therese |  Recenze


Ten, kdo stojí v koutě - Stephen Chbosky
Ten, kdo stojí v koutě je malá a čtivá kniha, což potvrzuje i fakt, že jsem ji přečetla na jeden zátah cestou na zápis a zase zpátky (kde jsem se naprosto neuvěřitelným způsobem vytočila, ale o tom zase jindy).
Charlie je patnáctiletý kluk. Tichý, hodný, inteligentní, sečtělý, nezapadající a podle jeho vrstevníků tak trochu magor. Příběh začíná v okamžiku, kdy nastupuje na střední školu, kde si nečekaně najde dobré přátele mezi lidmi ze staršího ročníku - za všech okolností vtipkujícího Patricka a jeho nevlastní sestru, zelenookou Sam, do které se na první pohled zamiluje.
Kniha je psaná jako dopisy adresované anonymnímu příteli, kterému Charlie po kouskách odhaluje svůj život. Zprvu jsem se této formy bála, po prvních několika stranách jsem se s ní ale bez problému sžila a působila na mě, jako by Charlieho dopisy byly adresovány přímo mně.
Charlie to v životě neměl lehké, jak se postupně a spíš jakoby jen mimochodem dozvídáme, a odhalením jeho nejtraumatičtějšího zážitku i kniha vrcholí. V rozporu se smutnými událostmi, které se mu udály, na mě ale příběh nepůsobí nijak negativním dojmem. Všechno je psané velice lehce, místy bych řekla až naivně. Možná s tím souvisí i Charlieho neschopnost vidět někoho jako "zlého", připadá mi, jako by v každém chtěl vidět něco dobrého nebo alespoň něco, co by omlouvalo jeho činy.
Nebudu nijak skrývat, že tahle kniha mě opravdu nadchla, přesto si nejsem jistá, zda dokážu moje pocity z ní přesně vystihnout. Zkrátka se vezla na jakési vlně mého myšlení, podařilo se mi ji skutečně prožít, nemohu ale zaručit, ž na vás bude mít stejný efekt. Tam, kde mně imponovalo, že Charlie není prototypem namachrovaného, svalnatého a nepřístupného hlavního hrdiny/středoškoláka, který užene křehkou spolužačku, tam vám možná bude vadit, že je stydlivý a až příliš často brečí. Co na to říct, Charlie brečel tak efektivně, že jsem i já po několika letech u knihy prolila pár slz.
Na závěr bych snad jen poznamenala, že Charlie (potažmo autor) má dobrý vkus na knihy a hudbu. Znáte Asleep od The Smiths?


Anna Kareninová - Lev Nikolajevič Tolstoj
Zřejmě známá spíše jako tlustý strašák z povinné četby. Když se z ní ale okleští to slůvko "povinné", není to v žádném případě špatná knížka. Tedy za předpokladu, že čtete víc, než jen televizní program a letáky, pak byste to ustát nemuseli.
K maturitě jsem si ji přečíst nestihla, přesto jsem se již před delší dobou rozhodla, že ji jednoho dne pokořím, už jen proto, že se jakýmsi záhadným způsobem dostala do naší knihovny, patrně od některé z babiček, ačkoliv se všichni dušují, že tu knihu nikdy nečetli. No, možná nečetli, ale rozhodně ji někdo alespoň vlastnil.
Hodně postav, hodně popisů, hodně zápletek, ale šikovné členění na velmi krátké kapitoly, které jsou ještě rozděleny do částí. Upřímně, čekala jsem, že budu víc bojovat se slohem a schopností začíst se do děje, nakonec mi ale kniha příjemně ubíhala, pokud zrovna Levin nerozváděl své teorie o zemědělství v Rusku. Chápu, že literatura měla v té době částečně i vzdělávat, ale u těchto pasáží jsem doopravdy trpěla a ačkoliv mi Levin samotný připadal jako poměrně dobrý charakter oproti ostatním, tímhle u mě na příčce oblíbenosti klesl.
Předpokládám, že děj Anny Kareninové všichni zřejmě znáte ze školních lavic, ale jen tak pro jistotu zrekapituluji hlavní zápletku. Celý děj se soustředí zejména na dva vztahy: na Levina, který si předchází mladou šlechtičnu Kitty Ščerbackou, kterou miluje již od dětství, ta ho ale odmítne kvůli hraběti Vronskemu, který ovšem nalezne zalíbení ve vdané Anně Kareninové. Před použitím řádně protřepat.
Co se týče samotné postavy Anny Kareninové, až do konce knihy jsem nebyla schopná rozhodnout se, jestli ji mám ráda nebo ne. Na jednu stranu se mi líbila ta atmosféra tajemna, kterou kolem sebe šířila i že to byla bezpochyby vzdělaná žena, na druhou stranu mě vytáčely její dětinské nálady. Bylo mi jí líto, když se všechno kolem ní hroutilo a v dalším okamžiku jsem jí to všechno přála po tom, co tak zametla se svým manželem, který se k ní choval velice vstřícně i poté, co je odhalena její nevěra. Že opustila syna, o kterém tvrdila, jak ho nemiluje, kvůli vztahu s takovým floutkem, jaký byl Vronskij (ne, nemám ho ráda) a jemu pak ještě při každé příležitosti dělá žárlivé scény. Jak se říká, láska je slepá, a Annu evidentně oslepila s pedantskou pečlivostí. Tuhle moji rozpolcenost ale neberu jako nějaké minus, naopak to oceňuju. Myslím, že u žádné jiné postavy jsem ještě takhle nerozhodná nebyla.