Ochlazování

16. srpna 2015 v 17:35 | Therese |  Mysl
Na titulek článku se, prosím, nedívejte. Nenapadalo mě nic dostatečně inteligentního.

Mám ráda teplo, ale až takové teplo a až po tak dlouhou dobu zase ne. Měkne mi z toho mozek. Nemluvě o tom, že nemůžu uskutečnit svůj plán procházek po okolních kopcích, protože i chůze po rovné silnici se stává problematickou. Po čtvrt hodině na sluníčku se potím i v místech, kde bych neměla a nejradši bych ze sebe strhala oblečení, kdyby mi to společenské konvence dovolovaly.
Naštěstí se zdá, že vedra povolují. Doufám, že to aspoň chvíli vydrží, leč těžko říct. Předpovědím příliš nevěřím, protože mívám dojem, že náš státní hydrometeorologický ústav předpovídá stylem: "Nebude-li pršet, nezmoknem."
Oficiálně se tedy rozhoduji po jednadvaceti letech dilematu ohledně otázky nejoblíbenějšího ročního období pro podzim. Je ještě relativně teplo, sychravé počasí mi nevadí, barevné listí je fajn, dají se nosit prima svetry a kabáty, můžu sbírat kaštany a navíc se mi jeví jedním z nejvhodnějších období ke konzumaci velkého množství čaje.

Příliš se mi nechce věřit tomu, že už je polovina srpna. Čas strašně letí. Někdy se bojím, že na chvíli zavřu oči a až je znovu otevřu, bude mi šedesát.
Moc tomu nepomáhá, že se nic moc neděje, aneb opět se prokázalo, že je nadmíru praktické nedělat si na prázdniny nijak velké plány, protože ve výsledku se všichni ti lidi, kteří vám slíbili, že s vámi něco podniknou, na vás zvysoka vykašlou a vás prostě po čase přestane bavit neustále se jich ptát, jestli by na vás neměli chvilku času. Zhruba v té polovině srpna totiž už bezpečně znáte jejich odpověď. Ale co se dá dělat že... do konce září se nade mnou třeba ještě někdo ustrne a nestanu se sám se sebou rozprávějícím a pochechtávajícím se podivínem zalezlým v koutě. Když o tom tak uvažuju, možná bych mohla zmorfovat v Nakahara Sunako a to by nebylo úplně špatné... Musím si ještě pořídit nějaké anatomické modely lidského těla. Například je vysoce nenápadně pronést pod bundou ze školy. Na skutečnou mrtvolu z pitevny raději rezignuju už předem.


Když už jsem tu tak sama, podařilo se mi alespoň po letech si udělat čas na Annu Kareninovou a překvapivě se mi to dobře čte, pokud tedy Levin nemá zrovna jeden ze svých zemědělských výlevů. To mám obvykle chuť praštit hlavou o stůl. Sice chápu, že v té době v Rusku plnila literatura částečně i vzdělávací funkci, ale že by mě bavilo číst si o orání pole, to se opravdu říct nedá.
Vydání z roku 1964, které vlastním je ale zrádné. Je totiž vytištěné na velice, velice tenkém doslova průsvitném papíře a místo na svých 820 stran, vypadá nejvíc tak na polovinu. Táta se smál, že jsem patrně první, kdo tu knihu čte, což mi přišlo dost smutný. Ta chudák kniha čekala přes padesát let, než ji někdo otevře.
Když se emocionálně hroutím z Anny Arkadějevny, co tam zas někdo vyvedl, odcházím se pro změnu emocionálně hroutit k Mass Effectu a ve volném čase jsem si konečně koupila nové dioptrické brýle. Ty poslední jsem si kupovala v sekundě, ehm... Ne že by mi to příliš vadilo, většinu času nosím kontaktní čočky, ale po nedávném oboustranném zánětu rohovky, jsem si uvědomila, že by bylo fajn mít nějaké brýle, se kterými bych se nemusela stydět vylézt na veřejnost a dobarvovat na nich oprýskaný lak lihovkou. Hádám, že už bylo na čase.

...ha! Už se k nám do nížin přikradla pořádná bouřka! Jen tak dál.
 


Komentáře

1 Olivka Olivka | E-mail | Web | 16. srpna 2015 v 17:54 | Reagovat

Jdeme s mámou otevřít šáňo - prší tu! :D  (Ne, leje jak z konve, hurá!) Na podobném papíře mám Egypťana Sinuheta - taky vypadá, že se to dá přečíst, ale... prostě ale :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama