Srpen 2015

Hrabu se lidem v puse

30. srpna 2015 v 17:45 | Therese |  Mysl
Už mě ty přestřelky na téma "já a řízení auta" dost unavují. Ano, mám řidičák již tři roky. Když jsem ho dostala, možná jsem si nebyla za volantem úplně jistá, chtěla jsem, aby aspoň ze začátku se mnou někdo jezdil. To ale pořád nebyl čas nebo jsme jeli moc daleko a bylo by bezpečnější, kdybych neřídila já. Po mém nástupu na vejšku, kdy jsem prostě většinu roku pryč, šly i ty výjimečné vyjížďky do kopru a teď jsou na mě rodiče naštvaní, že neřídím a nemůžu třeba odvézt babičku domů, když jim se to nehodí, protože bych jednak zrušila auto, a pak bych zabila sebe i babičku. A ano, mám hrůzu z toho, že bych měla sednout za volant. Haha. Možná jste na tohle měli, drazí páni rodičové, pomyslet trochu dřív.
Osobně mi to nějak neschází, tam kam potřebuju, se vždycky můžu dostat jiným způsobem a až jednoho dne budu auto opravdu potřebovat, tak si předně nějaké pořídím, takže mi bude k dispozici i jindy, než když je to správné postavení hvězd v souladu s máminou pracovní dobou a navíc s ním budu opravdu jezdit, ne jako teď, když vlastně ani nevím, kam bych s tím autem měla asi tak jet.
Uf... Toť vše k mému momentálnímu rozladěnému rozpoložení.

Jinak se mám poměrně dobře, ač poněkud jednotvárně a v poslední době zase i tepleji, než by se mi líbilo. Někdy během úterý a středy by se ale snad mělo dle hlášení počasí ochladit. Snad. Závisí to totiž na mnoha aspektech, zejména pak na počasí.

Minulý týden jsem se byla na celý den podívat za naší paní zubařkou, obhlédnout své budoucí povolání a jak se některé věci, které jsem se zatím naučila jen v teorii nebo na fantomech, provádí v praxi. Kromě toho, že jsem pochytila pár fíglů, povedlo se mi jednou správně odečíst rentgen a efektivně jsem většinu času překážela sestřičce ve výkonu práce, bylo mi dovoleno u pár pacientů provést pod dohledem preventivní prohlídku. S pacientem jsem se dostala do kontaktu poprvé, klinická praktika máme až od letního semestru druháku a jakožto čerstvě hotový prvák jsem na to koukala jak tele na nový vrata. Bylo to divný. Samotný fakt, že se někomu hrabu v puse i to, že nemám ponětí, co vlastně dělám. Asi si budu muset zvykat.


V pátek jsme se s mámou vydaly do Prahy, původně do Cadenzy pro bílé kalhoty, o kterých ale bylo později rozhodnuto, že se objednají v eshopu. Neplánovaně jsem tedy domů odjela s novým sakem, botami a běžeckýma botami, které jsem dneska dopoledne poprvé zaběhla a můžete si je prohlédnout výše. Když už jsme u toho obrázku, ta fotka dole vlevo je ještě z koleje a dávám ji sem čistě jen proto, abych se zeptala, jestli se někdo z vás taky učí na stole? Osobně mi to nesmírně vyhovuje. Sedím na tvrdém, nemám tedy tendenci usínat, zároveň si můžu opřít záda o zeď a ve slabých chvilkách zírám z okna a pozoruju, co se děje venku.

Dostala jsem art book Alice: Madness Returns. Je přesně tak hezký, jak vypadá na obrázcích na internetu a navíc je vytištěný na báječně vonícím křídovém papíře (předpokládám, že nejsem jediná, kdo se vyžívá v čichání knih, a pochopíte mé nadšení).

Máma se sama od sebe začala dívat na Hru o trůny. Pro někoho tak opovrhujícího vším, co trochu zavání nadpřirozenem a navíc to není romantická komedie, něco naprosto nevídaného. Musím ale souhlasit s jejím popisem seriálu, když se snažila odhalit jaký žánr přesně to je: historicko-pornograficko-fantasy-psychedelické drama. Tomu se snad nedá nic vytknout.

Annu Kareninu už pomalu ale jistě dočítám. Občas je to ale boj. Zrovna když to vypadalo, že Levin už konečně přestane se svými úvahami o ruském zemědělství, začal fušovat do voleb. A pak si s jedním ze šlechticů pro jistotu ještě popovídal i o tom zemědělství.

Ochlazování

16. srpna 2015 v 17:35 | Therese |  Mysl
Na titulek článku se, prosím, nedívejte. Nenapadalo mě nic dostatečně inteligentního.

Mám ráda teplo, ale až takové teplo a až po tak dlouhou dobu zase ne. Měkne mi z toho mozek. Nemluvě o tom, že nemůžu uskutečnit svůj plán procházek po okolních kopcích, protože i chůze po rovné silnici se stává problematickou. Po čtvrt hodině na sluníčku se potím i v místech, kde bych neměla a nejradši bych ze sebe strhala oblečení, kdyby mi to společenské konvence dovolovaly.
Naštěstí se zdá, že vedra povolují. Doufám, že to aspoň chvíli vydrží, leč těžko říct. Předpovědím příliš nevěřím, protože mívám dojem, že náš státní hydrometeorologický ústav předpovídá stylem: "Nebude-li pršet, nezmoknem."
Oficiálně se tedy rozhoduji po jednadvaceti letech dilematu ohledně otázky nejoblíbenějšího ročního období pro podzim. Je ještě relativně teplo, sychravé počasí mi nevadí, barevné listí je fajn, dají se nosit prima svetry a kabáty, můžu sbírat kaštany a navíc se mi jeví jedním z nejvhodnějších období ke konzumaci velkého množství čaje.

Příliš se mi nechce věřit tomu, že už je polovina srpna. Čas strašně letí. Někdy se bojím, že na chvíli zavřu oči a až je znovu otevřu, bude mi šedesát.
Moc tomu nepomáhá, že se nic moc neděje, aneb opět se prokázalo, že je nadmíru praktické nedělat si na prázdniny nijak velké plány, protože ve výsledku se všichni ti lidi, kteří vám slíbili, že s vámi něco podniknou, na vás zvysoka vykašlou a vás prostě po čase přestane bavit neustále se jich ptát, jestli by na vás neměli chvilku času. Zhruba v té polovině srpna totiž už bezpečně znáte jejich odpověď. Ale co se dá dělat že... do konce září se nade mnou třeba ještě někdo ustrne a nestanu se sám se sebou rozprávějícím a pochechtávajícím se podivínem zalezlým v koutě. Když o tom tak uvažuju, možná bych mohla zmorfovat v Nakahara Sunako a to by nebylo úplně špatné... Musím si ještě pořídit nějaké anatomické modely lidského těla. Například je vysoce nenápadně pronést pod bundou ze školy. Na skutečnou mrtvolu z pitevny raději rezignuju už předem.


Když už jsem tu tak sama, podařilo se mi alespoň po letech si udělat čas na Annu Kareninovou a překvapivě se mi to dobře čte, pokud tedy Levin nemá zrovna jeden ze svých zemědělských výlevů. To mám obvykle chuť praštit hlavou o stůl. Sice chápu, že v té době v Rusku plnila literatura částečně i vzdělávací funkci, ale že by mě bavilo číst si o orání pole, to se opravdu říct nedá.
Vydání z roku 1964, které vlastním je ale zrádné. Je totiž vytištěné na velice, velice tenkém doslova průsvitném papíře a místo na svých 820 stran, vypadá nejvíc tak na polovinu. Táta se smál, že jsem patrně první, kdo tu knihu čte, což mi přišlo dost smutný. Ta chudák kniha čekala přes padesát let, než ji někdo otevře.
Když se emocionálně hroutím z Anny Arkadějevny, co tam zas někdo vyvedl, odcházím se pro změnu emocionálně hroutit k Mass Effectu a ve volném čase jsem si konečně koupila nové dioptrické brýle. Ty poslední jsem si kupovala v sekundě, ehm... Ne že by mi to příliš vadilo, většinu času nosím kontaktní čočky, ale po nedávném oboustranném zánětu rohovky, jsem si uvědomila, že by bylo fajn mít nějaké brýle, se kterými bych se nemusela stydět vylézt na veřejnost a dobarvovat na nich oprýskaný lak lihovkou. Hádám, že už bylo na čase.

...ha! Už se k nám do nížin přikradla pořádná bouřka! Jen tak dál.