Červen 2015

První ročník pokořen

18. června 2015 v 18:28 | Therese |  Mysl
Tak jo.
Mám anatomii, postrach prváků.

Čekala jsem nějakou úlevu nebo radost, ale nic z toho se nedostavilo. Spíš jsem odcházela s pocitem, že si chci někam zalézt pod peřinu a další týden jenom spát.
Ještě jsem to úplně nevstřebala a pořád se probouzím s myšlenkami na jádra thalamu a podobné věci, které vás zajisté nezajímají, ale je to tam a já mám odteď oficiálně prázdniny. A jsem tedy hlavně ráda, že jsem na některé zkoušky šla už v předtermínu, ačkoliv jsem to původně neplánovala, protože učit se ještě něco po tomhle by se mi moc nechtělo.
Každopádně teď budu mít víc času jak na blog a další koníčky, tak i konečně snad začnu nějak sociálně žít, protože poslední tři týdny jsem bližší vztah udržovala pouze s tímto pánem a vážně to nebylo nic moc:


A ano, k slzám mě několikrát opravdu dohnal, což bylo asi poprvé, co jsem brečela kvůli škole.

Dívala jsem se, kdy jsem napsala poslední článek a trochu mě vyděsilo, když jsem viděla datum 5. května. To už je to vážně tak dlouho? Pravda, ty poslední tři týdny se toho opravdu moc nedělo, většinu času jsem se jen učila nebo jsem alespoň předstírala, že se učím a zoufala jsem si, že to do tý hlavy prostě nemůžu v životě narvat.
Ale i tak jsem stihla zase zestárnout o jeden rok, prožít příjemné dopoledne s kamarádkami, dortem a výhledem z šestnáctého patra nebo si nechat o dobrých pětadvacet centimetrů zkrátit vlasy. Některé z těch reakcí na můj nový sestřih bych si snad měla někam zapsat pro pozdější použití. Taky jsme podnikli výlet v rámci tělovýchovného dne (hezky se trefili zrovna na moje narozeniny), vyškrábali jsme se na místní rozhlednu a mně to zase jednou připomnělo, jak mi hrozně chybí příroda po všech těch týdnech, kdy jsem byla zavřená na koleji ve městě. A taky se mi tedy opět dostalo poznámek o tom, jak je ten batoh větší než já, na což mám již několik let vymyšlenou odpověď: "To jsi mě ještě neviděl s krosnou."

Momentálně ze sebe asi nic víc nebudu schopná vyplodit. Pořád mám pocit, že mě obestírá jakási mlha zabraňující mi v jakémkoliv kloudném přemýšlení. Takže ano, jsem živá a zdravá a zdárně jsem dokončila první ročník a doufám, že následující měsíce blog trochu ožije. Pár nápadů už mám, stačí je jen hodit na papír (potažmo do Wordu), ale budete si muset chvíli počkat, než ze mě spadne ta zvláštní otupělost. Obávám se totiž, že můj momentální výkon by byl něco na úrovni: "Ema mele maso. Máma má mísu."

Odcházím tiše regenerovat. A pak vstříc dalšímu hororovému roku!

obrázek jsem kdysi našla na jedné FB stránce vedené mediky,
na jaké přesně to bylo, bych si nebyla schopná vzpomenout, i kdyby mi
někdo vyhrožoval smrtí, můj díky tedy patří některému
anonymnímu českému medikovi a fanouškovi Hry o trůny