Smrt

2. května 2015 v 21:49 | Therese |  Mysl
O smrti přemýšlím často.
Je všude kolem nás, většině lidí nějakým způsobem někdy zasáhla do života a nakonec se s ní setkáme všichni, přesto je to téma, kterému se lidé často vyhýbají.
Nechci se tu teď bavit o různých přírodních katastrofách, válkách a těžce nemocných, ale o tom, jak si spousta lidí není ochotná připustit, že tu jednoho dne nebudou. Samozřejmě, že to vědí, jen jako by se báli naplno si to přiznat a chovají se, jako by tu měli žít navěky.
Uznávám, že je to zvláštní pocit, příjemný i nepříjemný zároveň. Sedět, naslouchat svému tepu a uvědomovat si, že s každým dalším úderem srdce se přibližuji tomu poslednímu, o kterém nemám tušení, kdy přijde. Každým okamžikem se moje tělo, ten dokonalý stroj, který zatím běží jako dobře seřízené hodinky, opotřebovává, umírá.


Obrázek z www.freevectors.net

Mrháme svým časem. I já jím často mrhám. To je týden tady, měsíc támhle... Ne, nebudu dělat nic z toho, o čem jsem si říkala, že počkám, až ve škole nebude takový zápřah. Radši si na chvíli sednu, třeba k počítači a podívám se, co je nového, pak bude dost času... Aha, ono už je šest večer! No, to nemá smysl něco začínat. Zítra ráno vstanu dřív a pustím se do toho. Eh... cože to už je půl desátý? Chtěla jsem si jen na pět minut lehnout po tom, co mi zazvonil budík.
Po takovém dni mě někdy v posteli, když nemůžu usnout, přepadne ten strašný pocit, že zítra mě klidně může přejet auto a já jsem svůj poslední den tak neuvěřitelným způsobem promrhala.

Zítra si přečtu knihu, zítra si půjdu zaběhat, zítra se s ním udobřím, zítra vymaluju, zítra půjdu s kamarády ven, zítra budu aranžovat květiny, zítra se začnu učit francouzsky, zítra začnu zpívat a bude ze mě zatracená rocková zpěvačka! Dneska ale ne. Nemám na to totiž čas, musím nutně zhlédnout další díl Ulice, která už mě beztak vůbec nezajímá a postěžovat si, jak je ten život strašně nefér a zlý.
Všichni pořád něco odkládají na PAK. Ale kdy ono tajemné PAK vlastně je? Až vám bude devadesát, budete ležet staří a nemocní v hospicu nebo v nemocnici? Až umřete, posadí vás na obláček, nad hlavou vám vykouzlí svatozář a do ruky strčí harfu?
Možná je to jen moje mylná idea, ale myslím, že kdyby si tohle uvědomilo víc lidí, mohli by být v životě mnohem šťastnější.

Těžko říct, co je po smrti. Mně se například zamlouvá myšlenka reinkarnace, že jsme posláni na svět, abychom se učili. A dokud se všechno nenaučíme, budeme se pořád a pořád vracet, dokud danou lekci nepochopíme. Ale co když není? Co když je opravdu jenom tma, prázdno, nicota?
Ať je to tak či onak, chci umírat s vědomím (tedy za předpokladu, že mi bude dopřáno o tom vůbec nějak přemýšlet), že jsem svůj život nepromarnila. Nepotřebuju nutně udělat díru do světa. Chci jen, abych si splnila několik svých snů, abych se věnovala svým koníčkům a blízkým (zahrnující lidi, zvířata a možná i pár kytek), abych byla někým, koho bych mohla mít ráda. Možná se to zdá jako banalita, ale podle mě to není úplně jednoduché. Ostatně kdyby bylo, nehemžilo by se to kolem samými spokojenými a šťastnými lidmi?

Na závěr si dovolím přidat jeden krátký citát, na který jsem poprvé narazila v knize Špinavá práce už asi před osmi lety, ale zůstal mi vrytý do paměti a naprosto dokonale se hodí k tomuto tématu:

"Nehledejte smrt. Smrt si najde vás, Ale hledejte cestu, díky níž bude smrt naplněním."
- Dag Hammarskjöld

P.S. Smiřte se s tím, že občas mám stavy tohoto myšlenkového hloubání a dloubání, nikdo se o tom se mnou ale nechce bavit, pokud v sobě teda zrovna nemá pár panáků, tak si to musím ventilovat alespoň tady.
 


Komentáře

1 Sever-rat Sever-rat | E-mail | Web | 2. května 2015 v 21:59 | Reagovat

Přesně nad tímto tématem jsem nedávno také přemýšlel. Když jsem si uvědomil, že smrt je vlastně konec a vědomí už nikdy nebude, tak mě zamrazí.. já jen doufám, že se na svět znovu někdy podívám...

2 tajneomne tajneomne | Web | 2. května 2015 v 23:15 | Reagovat

Přesně ty promrhané dny, kdy cítím, že mi život utíká pod rukama, nesnáším. Jenže ať se prokrastinaci bráním, seč mi síly stačí, vždycky si mě najde znovu...

3 surpan surpan | E-mail | Web | 3. května 2015 v 9:07 | Reagovat

Člověk by měl žít akčněji. Když si něco vymyslí, tak to udělat hned a neodkládat. A jde to. Byl jsem tvor líný, ale teď občas sám nechápu, co všechno stihnu.
Ale přemýšlet o tom tak, že tady zítra nemusím být, nebo přemýšlet o smrti mi nezapadá do mého alespoň trochu optimistického stylu života. Pak by mě vše co dělám nebavilo. Že jednou pojdu je jasné, ale nebudu se tím trápit celý svůj život. Ten si musím užít, neboť až to jednou přijde, zbyde ze mě jen popel v urně. A plno vzpomínek lidí, protože se snažím žít co nejlépe, lidem pomáhat, ale nedělat ze sebe vola, nikomu nic nezávidím, všem přeji, ať se mají líp. Pak si na mě třeba občas někdo vzpomene. A když ne? Bude mi to v tu chvíli vlastně úplně jedno.

4 Zuza Zuza | Web | 3. května 2015 v 21:12 | Reagovat

Klidně se s ventilování tvého hloubání smířím, jsem na tom podobně.
Občas o smrti poslední dobou taky přemýšlím, ale většinou spíš v tom smyslu, že třeba jestli mě má něco zabít, tak ať se tak radši stane před zkouškovým než po něm :D Nebo teda občas i vážněji a možná nesmyslněji o tom, že zatímco někteří by si mého skonu ani nevšimli, tak se mi stejně nic nesmí stát, protože těm několika málo ostatním lidem bych něco takovýho nemohla udělat.
Dny a možná i týdny občas nejspíš taky mrhám, ale na druhou stranu bych asi každý den nechtěla trávit tak, jako by měl být můj poslední. Zaprvé na to nemám čas a za druhé by podle mýho takový dny byly ve skutečnosti spíš dost nešťastný.

Uf. No doufám že ses smířila s tím, že tvé hloubání vyvolá další hloubání a já tu zas díky metodě volných asociací ze sebe vychrlím spoustu věcí :D

5 Therese Therese | Web | 5. května 2015 v 18:19 | Reagovat

[4]: S tím zkouškovým souhlasím :-D
Tak každý den "žít naplno" by asi ani nešlo, člověk se občas potřebuje flákat, aby nabral energii, měla jsem na mysli spíš takové ty chorobné odkladače, kteří roky o něčem vykládají, jak by něco chtěli vyzkoušet, začít dělat, ale prostě se nepřesunou od slov k činům, protože se třeba bojí nebo nejsou schopní udělat si čas a pak toho litují.
Jinak klidně hloubej dál, budu ráda, když se ke mně někdo připojí :-D

6 Anett Anett | E-mail | Web | 15. května 2015 v 12:20 | Reagovat

Mně ani nepříjde, že se lidé bojí smrti. Každej se stím holt vyrovnává po svým. Nejvíc se však bojím, že to půjde pomale a budu se trápit. Nejlepší by bylo usnout a neprobudit se. Ikdyž to zní možná divně, mám větší stresy z jiných věcí, než ze smrti. :-D

7 Anako Anako | Web | 15. května 2015 v 13:17 | Reagovat

Takový pravdivý článek... trochu mě přiměl se zamyslet nad tím, co chci v životě ještě zkusit. Děkuji.

8 Illumináti Illumináti | Web | 15. května 2015 v 13:48 | Reagovat

such smrt
               wow
     much úvaha
                    so citát
      8-)  8-)  8-)

9 Ukecaná-Blogerka Ukecaná-Blogerka | Web | 15. května 2015 v 15:06 | Reagovat

Pořád přemýšlím o tom co budu dělat po smrti nebo jak budu umírat. Kdybych si měla vybrat: Chci umřít bezbolestně, na stáří, hlavně ne kvůli tomu že bude naše planeta zničena. Potom chci být duch, bloudit po světě a nebo žít životem andílka v nebi a rozdávat štěstí pro ty, koho na zemi potkám. Nechci se převtělit.

Jo, asi by to chtěl každý. Ale co se stane když umřeme? Pojedeme po dlouhých eskalátorech ke sv. Petrovi a ten nás pustí zlatou bránou do nebe? Tahle myšlenka mi nikdy nedá spát...

Jinak, píšeš pěkné články! :-D

10 Lerry Lerry | Web | 15. května 2015 v 17:57 | Reagovat

Smrt je dost zajímavá záležitost. Je to i dost zvláštní pocit, když si představíte, že tu najednou nebudete. Proto tu jsou ty sny a věci, které nás baví a chci je všechny splnit. Chci, až mi bude těch devadesát a budu ležet na smrtelný posteli, abych měla v ruce seznam a na něm všechny mé sny. Všechny odškrtané. Splněné. Tunu překrásných vzpomínek.

11 Alétheia Alétheia | 15. května 2015 v 18:10 | Reagovat

Mluvíš mi z duše. Proto jsem Ti vděčná, že jsi tenhle článek napsala, a také že ho bylo povšimnuto na blog.cz a přečte si ho tak víc lidí. Taky jsem přemýšlela nad smrtí, už strašně dlouho a strašně moc, a člověku to hodně pomůže... Ale je pravda, že většině lidí se nechce o tom bavit. Připadá mi to hloupé. Jde o tom ale mluvit s nejbližšími přáteli, takovými těmi, kteří za to opravdu moc stojí, tak držím palce, ať se Ti to naplní a nemusíš to pak "ventilovat", ale naopak to Tebe i je obohatí. (o=0

12 Smile Smile | Web | 15. května 2015 v 19:27 | Reagovat

Mě to náhodou přijde jako zajímavé téma. :) Na smrt se zrovna netěším, ale někdy taky myslím na to, jak se asi budu cítit - spíš necítit. Bude to, jako kdybych tu nikdy nebyla, nebo si mě bude někdo z okolí pamatovat, i když už teď jsem taková neviditelná holka?...
Popravdě mi přijde, že všichni mrhají časem, aniž by jim došlo, že ten čas jim nikdo už nevrátí. Abych se přiznala, zrovna před půl hodinou jsem o tomhle tak nějak ještě psala článek, který na blogu teprve bude, ale stejně... proč nikdo nedělá to, co ho naplňuje, a místo toho leží doma a jí čipsy u Ulice nebo Růžovky? Nechápu to.
Zajímavý článek, čtivý, bavilo mě to. :)

13 spinam spinam | Web | 15. května 2015 v 19:39 | Reagovat

Dobrý článek. Já o smrti přemýšlím prakticky pořád - vlastně v jednom kuse. O tom, jestli už není čas jít, protože mě to tu nějak přestává bavit a nic není tak, jak bych si přála... A zároveň mě plní zvědavost, jestli se náhodou všechno další den nespraví - nějakým činem (ne samo samozřejmě), protože každý den se může všechno změnit...a mám dojem, že všechno přijde, až tu nebudu a prošvihnu to... A taky mám dojem, že všechno dobré už bylo a já už to prošvihla...
Každopádně asi nepřemýšlím o tom, co bude po smrti a nějaký návrat na svět by se mi asi moc nezamlouval - pokud ovšem by to nebyla další šance, kde by bylo všechno stejný a já pak měla šanci spravit to, v čem jsem udělala chybu...protože bych si na to včas vždycky vzpomněla a mohla to spravit a ne udělat tu samou chybu...
Tvůj článek mě bavil - je dobrý a kupodivu jsem vydržela až do konce - to se mi na blozích stává málokdy... Asi mě smrt prostě nějak zajímá... Díky za tento článek...!

14 xxx xxx | E-mail | 15. května 2015 v 19:47 | Reagovat

hrozně mi vadí když začnu nahlas mluvit o smrti a lidi hned říkají ,jsi hrozny pesimysta´ ,jsi emo´ ,trpíš depresemi?´
,jsi divná´ ,proč o tom mluvíš?´
a plno dalších blbých otázek.¨
právě takové reakce jsem dostala když jsem ve třídě řekla že nechápu co se jim tak strašně líbí na písničce BEDNA OD WHISKY když celá je o tom že ten chlápek jde umřít

15 ChilliPepper ChilliPepper | Web | 15. května 2015 v 19:49 | Reagovat

Záleží na víře. Já se smrti nebojím, neboť věřím v boha, což znamená, že si myslím, že po smrti je něco víc (peklo či nebe). :-)

16 Šklíba Šklíba | E-mail | Web | 15. května 2015 v 20:30 | Reagovat

Je třeba na hovno, když lidé třeba dlouhodobě  onemocní a uvědomí si, že maj žít naplno. Ale co ti co jsou zdravý, nic jim nechybí, copak ti si to nemůžou uvědomit, že se žije jen jednou? Upřímně já věřím v peklo a reinkarnaci, nemyslím, že to jednou prostě přijde a ponk, tma.

17 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 15. května 2015 v 20:49 | Reagovat

Zajímavý článek ... taky takto o smrti přemýšlím, nicméně mě neděsí. Lidé umírají a prostě i bez nich jde život jiný dál ... a jelikož jsem agnostik, je mi v podstatě jedno, co se mnou bude .. zatím. Ale říkám si, před narozením si taky nic nepamatuju, tak budu asi stejné "nic" i po smrti...

18 Michelle Michelle | Web | 15. května 2015 v 21:09 | Reagovat

Zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdyby lidé znali přesný čas a i den své smrti..

19 Kika Kika | E-mail | Web | 15. května 2015 v 23:05 | Reagovat

No musím říct, že o smrti (a takovém tom strachu - že všichni i moji rodiče, i já - jednou umřeme) až když jsem se s ní setkala. Nechci si to připouštět, nechci nad tím přemýšlet a docela se mě to daří, nechci se trápit něčím, co stejně přijde a neovlivním to (skoro mám z tvého článku až pocit, že u toho prožíváš fakt úzkost..)

20 Zita Zita | Web | 16. května 2015 v 7:09 | Reagovat

Tohle je moc zajímavý článek a souhlasím, dneska se o smrti lidi neradi baví. Mám něco podobného i doma, nesmím nic ani naťuknout, manžel hned řekne že nic takového nechce slyšet.

21 Amazonka Amazonka | Web | 16. května 2015 v 7:49 | Reagovat

Najdu ti jeden úryvek z knížky o smrti.
"Slova jsou jen obrazy věcí, které známe prostřednictvím tělesných smyslů. Mluva o smrti sama smrt přibližuje, činí jí skutečnější, myslitelnější."
Přijde mi to celkem zajímavé, jak lidé nechtějí mluvit o něčem, co neznají. A to jenom proto, že se bojí, aby tu smrt náhodou něčím neudělali skutečnou.
Jenomže ona skutečná je.
Svým časem mrháme těmi nejzvrhlejšími způsoby. Kolik procent svého volného času vlastně vkládám do něčeho aspoň trochu užitečného (alespoň pro mně)?
Já často přemýšlím, co bude po smrti. Už jednou jsem tu odkazovala na knihu o NDE. Prostě mi to nepřijde jenom jako jedna velká halucinace, kterou mají všichni lidi, kterým se to stalo.
Věřím, že ten Bůh tam je.

22 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | 16. května 2015 v 9:32 | Reagovat

Přesně tak. Proto se chovam jak cigáni a je to super. Aneb nemyslet na zítřek, užívat přítomnej okamžik...

23 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | Web | 16. května 2015 v 12:12 | Reagovat

Ja nad tým dosť často uvažujem, a úprimne, nie som moc nadšená z toho, ako mi uteká život pred očami. Snažím sa každý deň využiť.

24 sarushef sarushef | Web | 16. května 2015 v 12:21 | Reagovat

ten citát je dobrej. a popravdě na tím občas přemýšlím, asi jako každej..

25 Katie Katie | Web | 16. května 2015 v 12:51 | Reagovat

Myšlenky na smrt mě dycky přepadaj na přechodech, kdy čekám, že se nějakej kretén vyřítí zpoza rohu a já se proletím. Nebo když jedu v autě, tak mě jímá hrůza, když se zrychlí na víc jak 80 km/h, pak se mi umocňujou představy a vzpomínky na bouračku z minulýho roku. A proto si taky nechci dělat řidičák...

26 non-sense non-sense | 16. května 2015 v 18:45 | Reagovat

Zajímavý článek. Se smrtí jsem se setkala ve svých 16 letech, kdy mi zemřel při autonehodě můj o rok mladší bratr. Prostě odjel na kole a už se nevrátil. Zastihne Vás to naprosto nepřipravené a nenaděláte s tím vůbec nic. V naší rodině se o něm nesmí mluvit,rodiče to prostě nevstřebali a to je to už 20 let. Já osobně si myslím, že smrt je přirozenou součástí života a nemám problém o ní mluvit,ale nesmí přijít takhle nečekaně a tragicky u mladého člověka. Jenže ona se nás ta smrt neptá že....

27 Blanka Blanka | Web | 16. května 2015 v 22:40 | Reagovat

Hezké a vlastně pravdivé zamyšlení.Hrozně mrháme svým časem zbytečnostmi.

28 Nefi Nefi | Web | 16. května 2015 v 22:56 | Reagovat

Líbí se mi ten citát. Když mi zemřela babička, k níž jsem měla velmi silnou vazbu, hodně mi pomohla víra. Prostě jsem si říkala (a doteď říkám), že se teď má líp.

29 Willy Willy | E-mail | Web | 17. května 2015 v 2:13 | Reagovat

Mě myšlenky na smrt docela osvobozují, musím říct.

30 >Victoria < >Victoria < | E-mail | Web | 17. května 2015 v 11:40 | Reagovat

Taky jsem napsala na tohle téma podobný článek. O smrti často přemýšlím, ale mám to podobně: nikdo se se mnou o ní nechce bavit. Upřímně mě ale trochu po přečtení tvého článku zamrazilo. Musím uznat že víc plánuju než prožívám, ale myslím že to asi už moc neovlivním :-)

31 Hanka Hanka | Web | 17. května 2015 v 13:50 | Reagovat

Normální koloběh života :-| Prostě umřeš a tvé tělo se rozloží pomoci hniloby, plísně, červíci tě spapají atp. Já přemýšlím o životě tak že je třeba jej užívat tak, aby když zítra budeš třeba umírat by sis mohl/a říct "jo, byla to báječná jízda" :D Proto neřeším co si ostatní lidé myslí o mých rozhodnutích a  volbách. Zároveň ale nebudu ani dělat věci které mi tu smrt spíše přinesou, třeba kouření, drogy atp 8-O

32 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 18. května 2015 v 13:27 | Reagovat

Já doufám, že smrt je konec. Život je dostatečně náročný na to, abych ho absolvoval jednou, natož nedejbože pořád dokola... Ale máš pravdu, jediné, co chci, je zemřít s vědomím, že jsem tu nebyl zbytečně a že jsem byl někým, kdo tu bude aspoň trochu chybět...

33 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 18. května 2015 v 15:59 | Reagovat

Jenže ono to občas nejde udělat věci hned, když si usmyslíš. Někdy si člověk musí prostě říct "až zítra" jinak to prostě nejde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama