Co není v hlavě, musí být v nohách

5. května 2015 v 22:05 | Therese |  Mysl
Myslím, že už je to oficiální.
Škola mi degeneruje moje myšlení a to jsem tam teprve pár měsíců. Co se mnou bude po několika letech?
Ráno se ze svého polospánku budím s hrůzou, že si nejsem schopná vzpomenout na nějakou větev nervus facialis, při zhlédnutí reklamy na jakési Sapho koupelny, či co to vlastně bylo zač, mi jako první vytanula na mysli vena saphena magna, v nevinných uměleckých cákancích, které zdobí naše nové talíře, naprosto zřetelně vidím zuby a až po jisté době mi došlo, že zkratka ADP na kamionu patrně neoznačuje adenosindifosfát.

Jestli jsem si snad někdy stěžovala na to, že se čas vleče, tak teď uhání naprosto mílovou rychlostí.
Ani ne za tři týdny začíná zkouškové. Mám pocit, že se to všechno nemůžu nikdy stihnout naučit, s láskou vzpomínám na maturitu a říkám si, že je vážně škoda, že už se mi nikdy do rukou nedostane moje slohovka o ťulpasovi, co se ztratil v pralese a kmeni kanibalů, kteří už pár dní pořádně nevečeřeli.
Za týden mi bude dvacet jedna let a pořád vypadám přinejlepším na patnáct (co říct, mentálně se na rozumného dospělého taky zrovna dvakrát necítím) a stále mi to způsobuje poněkud trapné okamžiky, jako když jdu do nemocnice na praktika a někteří se mě dobrosrdečně snaží nasměrovat na dětské. Za ta léta jsem vyzkoumala, že lze rozdělit lidi do tří kategorií na základě toho, jak reagují, když jim někdo tak malý jako já sdělí svůj věk.
První to přejdou pouhým "aha", ačkoliv trochu překvapení možná jsou, nemají potřebu to nijak dál rozpitvávat. Druzí se tváří asi jako kdybych jim právě sdělila, že hodlám obětovat novorozence špagetovému monstru (podobně se tváří i prodavačky v supermarketech, když jim sdělíte, že opravdu tu druhou vaničku jahod nechcete, i když víte, že je to v balení po dvou v akci). A třetí mají potom jakousi neustálou tendenci vás na to upozorňovat. "Hele jako, ale fakt jsi strašně malá." "Ach, děkuji za upozornění. Já jsem si toho asi za celý svůj život ještě nevšimla." Netřeba snad dodávat, že ti poslední mě vytáčí asi nejvíc, takže pokud znáte někoho, kdo je na svůj věk malý, prosím, nedělejte mu to, vzbuzuje to v nás touhu vrazit vám propisku do oka.

Trochu se obávám, že tohle bude na delší dobu můj poslední příspěvek. Ne že bych snad během semestru nepsala testů víc než dost, ale ty zápočťáky a pak i ty zkoušky se nepěkně kupí. Paradoxně, čím víc věcí mám na práci, tím míň se mi chce něco dělat a jsem například schopná půl hodiny zkoumat svoji nohu nebo přemýšlet o tom, co bych dělala, kdybych byla suchozemská želva, zatímco se usmívám jako dement a ignoruju učebnici před sebou. S potěšením jsem zjistila, že v tom nejsem zdaleka sama.



Na závěr bych snad jen poznamenala, jak dokonale svět někdy vyslyší vaše přání, i když ne vždy zrovna tak, jak byste si to představovali. Ano vím, že jsem si říkala, že bych chtěla začít víc běhat a trochu posilovat (pouze v rámci domova, posilovny bytostně nesnáším) a snažím se na tom pracovat, ale tohle byla opravdu podpásovka. Vlastně dvě podpásovky, které jako by se mi snažily dokázat pravdivost přísloví: "Co není v hlavě, musí být v nohách."
První se mi stala již před pár týdny, kdy jsem si krásně s předstihem vyrazila do nemocnice na prekliniku a téměř v cíli jsem zjistila, že jsem si na koleji zapomněla nástroje, o kterých nám bylo řečeno, že je ten den prostě nutně budeme potřebovat a kdo je nebude mít, tak tam vůbec nemusí chodit. Normálně mi ta cesta trvá něco okolo čtvrt hodiny. Tentokrát jsem za čtvrt hodiny stihla cestu tam i zpátky včetně výšlapu do šestého patra na koleji a do osmého v nemocnici. Rudá jak rajče jsem byla ještě půl hodiny po doběhnutí.
Druhá podpásovka se odehrála teprve minulý týden. To jsme se ještě s jednou kamarádkou rozhodly, že půjdeme večer na takové povídání jednoho z vyučujících fakulty, kde kromě své práce vyprávěl i o svém životě všeobecně. Říkaly jsme si, že to bude fajn odreagování od periferního nervového systému a tak jsme se, opět s předstihem, sebraly a vyrazily jsme na jednu budovu ústavu, o které jsme se domnívaly, že by tam ta akce měla probíhat. Když jsme dorazily, bylo nám podezřelé, že v daném sále probíhá úplně jiná přednáška a nikde tam nejsou žádní další lidé. Podívaly jsme se tedy na vševědoucí ksichtknihu a zjistily jsme, že jsme na úplně špatném místě. Tak jsme se trochu proběhly. Stihly jsme to na minutu přesně.
Po takových zážitcích si říkám, jestli má vůbec smysl pořizovat si nějaké speciální oblečení a boty na cvičení, když si tak hezky můžete zasportovat i v converskách a šatech...

Gif odkudsi z temných hlubin tumblr. Lucifer z Hataraku Maou-sama!
 


Komentáře

1 Lenin Lenin | 6. května 2015 v 5:41 | Reagovat

Tuhle roztomilou degeneraci moc dobře znám. V prváku na střední jsme měli na somatologii pana doktora, co primárně učil vysokoškoláky, a rval to do nás v poměrně vysokém tempu a celkem detailně (spolužačky na všeobecné sestře se do anatomie nadrtily jen pár detailů :-D). Jeho obšírný testy mi tenkrát fakt způsobovaly noční můry, obvykle to bylo učivo 20 A4, latiny hafo, nedejbože když to bylo něco, v čem člověk musel chápat souvislosti... Pro patnácku, co vylezla ze základky učením nepolíbená, fakt zážitek. :) Měla jsem vždycky jedničky, ale ve snech jsem se věšela na nervus vagus, neuměla jsem česky pojmenovat polovinu z 206 kostí a v létě místo koukání na klučičí zadky šmírovala, kdo má pěknou venu mediana cubiti a komu by se dobře odebírala krev. :D

Na medině by mě tim pádem brzo jeblo! Hodně štěstí. :)

2 Marillee Marillee | E-mail | Web | 6. května 2015 v 11:46 | Reagovat

Tak tuhle degeneraci mám celý maturitní ročník kvůli biologii. :-D Procházím parkem a přemýšlím, do jakého společenstva patří oblast kolem mě, že ta sedmikráska má krásné sterilní kvítky, že mě ze sezení bolí gluteus medius... :-D Přeju hodně štěstí, snad mě až takováhle degenerace mine... :-D

3 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 12. května 2015 v 9:53 | Reagovat

Nemůžu uvěřit tomu, že zkouškové je už opravdu zase tady, to snad není možné!
A s tou maličkostí se k tobě přidávám, za pár dní mi bude také 21 a občanku po mně chtějí i ve chvíli, kdy si kupuji jen cider. Ach ach ach. A to že někam nedosáhnu a většina lidí je tak o dvě hlavy vyšší? Klasika. :D

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 17. května 2015 v 20:36 | Reagovat

Jo jo, to znám - taky někdy školu vidím kolem sebe úplně všude...
A posilovny taky nesnáším, taky raději cvičím doma :D a celkem mi to i vychází :) Běhat zvládám v civilním oblečení na vlaky a do školy :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama