Květen 2015

Co není v hlavě, musí být v nohách

5. května 2015 v 22:05 | Therese |  Mysl
Myslím, že už je to oficiální.
Škola mi degeneruje moje myšlení a to jsem tam teprve pár měsíců. Co se mnou bude po několika letech?
Ráno se ze svého polospánku budím s hrůzou, že si nejsem schopná vzpomenout na nějakou větev nervus facialis, při zhlédnutí reklamy na jakési Sapho koupelny, či co to vlastně bylo zač, mi jako první vytanula na mysli vena saphena magna, v nevinných uměleckých cákancích, které zdobí naše nové talíře, naprosto zřetelně vidím zuby a až po jisté době mi došlo, že zkratka ADP na kamionu patrně neoznačuje adenosindifosfát.

Jestli jsem si snad někdy stěžovala na to, že se čas vleče, tak teď uhání naprosto mílovou rychlostí.
Ani ne za tři týdny začíná zkouškové. Mám pocit, že se to všechno nemůžu nikdy stihnout naučit, s láskou vzpomínám na maturitu a říkám si, že je vážně škoda, že už se mi nikdy do rukou nedostane moje slohovka o ťulpasovi, co se ztratil v pralese a kmeni kanibalů, kteří už pár dní pořádně nevečeřeli.
Za týden mi bude dvacet jedna let a pořád vypadám přinejlepším na patnáct (co říct, mentálně se na rozumného dospělého taky zrovna dvakrát necítím) a stále mi to způsobuje poněkud trapné okamžiky, jako když jdu do nemocnice na praktika a někteří se mě dobrosrdečně snaží nasměrovat na dětské. Za ta léta jsem vyzkoumala, že lze rozdělit lidi do tří kategorií na základě toho, jak reagují, když jim někdo tak malý jako já sdělí svůj věk.
První to přejdou pouhým "aha", ačkoliv trochu překvapení možná jsou, nemají potřebu to nijak dál rozpitvávat. Druzí se tváří asi jako kdybych jim právě sdělila, že hodlám obětovat novorozence špagetovému monstru (podobně se tváří i prodavačky v supermarketech, když jim sdělíte, že opravdu tu druhou vaničku jahod nechcete, i když víte, že je to v balení po dvou v akci). A třetí mají potom jakousi neustálou tendenci vás na to upozorňovat. "Hele jako, ale fakt jsi strašně malá." "Ach, děkuji za upozornění. Já jsem si toho asi za celý svůj život ještě nevšimla." Netřeba snad dodávat, že ti poslední mě vytáčí asi nejvíc, takže pokud znáte někoho, kdo je na svůj věk malý, prosím, nedělejte mu to, vzbuzuje to v nás touhu vrazit vám propisku do oka.

Trochu se obávám, že tohle bude na delší dobu můj poslední příspěvek. Ne že bych snad během semestru nepsala testů víc než dost, ale ty zápočťáky a pak i ty zkoušky se nepěkně kupí. Paradoxně, čím víc věcí mám na práci, tím míň se mi chce něco dělat a jsem například schopná půl hodiny zkoumat svoji nohu nebo přemýšlet o tom, co bych dělala, kdybych byla suchozemská želva, zatímco se usmívám jako dement a ignoruju učebnici před sebou. S potěšením jsem zjistila, že v tom nejsem zdaleka sama.



Na závěr bych snad jen poznamenala, jak dokonale svět někdy vyslyší vaše přání, i když ne vždy zrovna tak, jak byste si to představovali. Ano vím, že jsem si říkala, že bych chtěla začít víc běhat a trochu posilovat (pouze v rámci domova, posilovny bytostně nesnáším) a snažím se na tom pracovat, ale tohle byla opravdu podpásovka. Vlastně dvě podpásovky, které jako by se mi snažily dokázat pravdivost přísloví: "Co není v hlavě, musí být v nohách."
První se mi stala již před pár týdny, kdy jsem si krásně s předstihem vyrazila do nemocnice na prekliniku a téměř v cíli jsem zjistila, že jsem si na koleji zapomněla nástroje, o kterých nám bylo řečeno, že je ten den prostě nutně budeme potřebovat a kdo je nebude mít, tak tam vůbec nemusí chodit. Normálně mi ta cesta trvá něco okolo čtvrt hodiny. Tentokrát jsem za čtvrt hodiny stihla cestu tam i zpátky včetně výšlapu do šestého patra na koleji a do osmého v nemocnici. Rudá jak rajče jsem byla ještě půl hodiny po doběhnutí.
Druhá podpásovka se odehrála teprve minulý týden. To jsme se ještě s jednou kamarádkou rozhodly, že půjdeme večer na takové povídání jednoho z vyučujících fakulty, kde kromě své práce vyprávěl i o svém životě všeobecně. Říkaly jsme si, že to bude fajn odreagování od periferního nervového systému a tak jsme se, opět s předstihem, sebraly a vyrazily jsme na jednu budovu ústavu, o které jsme se domnívaly, že by tam ta akce měla probíhat. Když jsme dorazily, bylo nám podezřelé, že v daném sále probíhá úplně jiná přednáška a nikde tam nejsou žádní další lidé. Podívaly jsme se tedy na vševědoucí ksichtknihu a zjistily jsme, že jsme na úplně špatném místě. Tak jsme se trochu proběhly. Stihly jsme to na minutu přesně.
Po takových zážitcích si říkám, jestli má vůbec smysl pořizovat si nějaké speciální oblečení a boty na cvičení, když si tak hezky můžete zasportovat i v converskách a šatech...

Gif odkudsi z temných hlubin tumblr. Lucifer z Hataraku Maou-sama!

Smrt

2. května 2015 v 21:49 | Therese |  Mysl
O smrti přemýšlím často.
Je všude kolem nás, většině lidí nějakým způsobem někdy zasáhla do života a nakonec se s ní setkáme všichni, přesto je to téma, kterému se lidé často vyhýbají.
Nechci se tu teď bavit o různých přírodních katastrofách, válkách a těžce nemocných, ale o tom, jak si spousta lidí není ochotná připustit, že tu jednoho dne nebudou. Samozřejmě, že to vědí, jen jako by se báli naplno si to přiznat a chovají se, jako by tu měli žít navěky.
Uznávám, že je to zvláštní pocit, příjemný i nepříjemný zároveň. Sedět, naslouchat svému tepu a uvědomovat si, že s každým dalším úderem srdce se přibližuji tomu poslednímu, o kterém nemám tušení, kdy přijde. Každým okamžikem se moje tělo, ten dokonalý stroj, který zatím běží jako dobře seřízené hodinky, opotřebovává, umírá.


Obrázek z www.freevectors.net

Mrháme svým časem. I já jím často mrhám. To je týden tady, měsíc támhle... Ne, nebudu dělat nic z toho, o čem jsem si říkala, že počkám, až ve škole nebude takový zápřah. Radši si na chvíli sednu, třeba k počítači a podívám se, co je nového, pak bude dost času... Aha, ono už je šest večer! No, to nemá smysl něco začínat. Zítra ráno vstanu dřív a pustím se do toho. Eh... cože to už je půl desátý? Chtěla jsem si jen na pět minut lehnout po tom, co mi zazvonil budík.
Po takovém dni mě někdy v posteli, když nemůžu usnout, přepadne ten strašný pocit, že zítra mě klidně může přejet auto a já jsem svůj poslední den tak neuvěřitelným způsobem promrhala.

Zítra si přečtu knihu, zítra si půjdu zaběhat, zítra se s ním udobřím, zítra vymaluju, zítra půjdu s kamarády ven, zítra budu aranžovat květiny, zítra se začnu učit francouzsky, zítra začnu zpívat a bude ze mě zatracená rocková zpěvačka! Dneska ale ne. Nemám na to totiž čas, musím nutně zhlédnout další díl Ulice, která už mě beztak vůbec nezajímá a postěžovat si, jak je ten život strašně nefér a zlý.
Všichni pořád něco odkládají na PAK. Ale kdy ono tajemné PAK vlastně je? Až vám bude devadesát, budete ležet staří a nemocní v hospicu nebo v nemocnici? Až umřete, posadí vás na obláček, nad hlavou vám vykouzlí svatozář a do ruky strčí harfu?
Možná je to jen moje mylná idea, ale myslím, že kdyby si tohle uvědomilo víc lidí, mohli by být v životě mnohem šťastnější.

Těžko říct, co je po smrti. Mně se například zamlouvá myšlenka reinkarnace, že jsme posláni na svět, abychom se učili. A dokud se všechno nenaučíme, budeme se pořád a pořád vracet, dokud danou lekci nepochopíme. Ale co když není? Co když je opravdu jenom tma, prázdno, nicota?
Ať je to tak či onak, chci umírat s vědomím (tedy za předpokladu, že mi bude dopřáno o tom vůbec nějak přemýšlet), že jsem svůj život nepromarnila. Nepotřebuju nutně udělat díru do světa. Chci jen, abych si splnila několik svých snů, abych se věnovala svým koníčkům a blízkým (zahrnující lidi, zvířata a možná i pár kytek), abych byla někým, koho bych mohla mít ráda. Možná se to zdá jako banalita, ale podle mě to není úplně jednoduché. Ostatně kdyby bylo, nehemžilo by se to kolem samými spokojenými a šťastnými lidmi?

Na závěr si dovolím přidat jeden krátký citát, na který jsem poprvé narazila v knize Špinavá práce už asi před osmi lety, ale zůstal mi vrytý do paměti a naprosto dokonale se hodí k tomuto tématu:

"Nehledejte smrt. Smrt si najde vás, Ale hledejte cestu, díky níž bude smrt naplněním."
- Dag Hammarskjöld

P.S. Smiřte se s tím, že občas mám stavy tohoto myšlenkového hloubání a dloubání, nikdo se o tom se mnou ale nechce bavit, pokud v sobě teda zrovna nemá pár panáků, tak si to musím ventilovat alespoň tady.