Duben 2015

Čistá stránka, čistý štít

18. dubna 2015 v 23:32 | Therese |  Mysl
Dlouho jsem si říkala, že když už jsem i na svém starém blogu měla v titulku onu větu: "We're all mad here...", možná by stálo za to, abych tu Alenku nějak promítla i do designu blogu. Takže držte si klobouky, závratnou rychlostí se přibližuju něčemu, o čem se domnívám, že udělám, až se naštvu, že žádný vzhled není dostatečně správný - čistě bílé stránce.

Minulou sobotu večer jsem byla s jedním kamarádem v čajovně. Neviděli jsme se už od listopadu, kdy jsme spolu ani pořádně nemluvili, takže jsme si měli co povyprávět.
Nad něčím jsem se zarazila. Povídali jsme si zrovna o letech na gymplu, když si postěžoval, že to je stejně na nic, když se s přestupem na vysokou, do jiného kolektivu, do jiného města, naše osobnost a image, kterou jsme si po celých osm let na gymnáziu budovali, najednou rozplyne.
Nesouhlasila jsem. Nešlo to. Mně to totiž naopak ohromně vyhovovalo. Začít znovu, s čistým štítem, bez toho aniž by o mně kdokoliv něco věděl.
Během těch osmi let, tedy v době mého dospívání, jsem si prošla různými... obdobími. Asi tak jako většina lidí. Akorát že já jsem to brala svým introvertním způsobem, tedy ne ožíračkami každý pátek jako někteří. Ne že bych o tom vykládala lidem na potkání, ale moje smýšlení ovlivnilo moje chování a tím i působení na ostatní. Připočtěte si k tomu moje, pro většinu, zvláštní zájmy a trochu odlišný styl ať už v myšlení nebo oblékání a musí vám být jasné, že jsem nikdy žádnou extra oblíbenkyní nebyla. Měla jsem pár kamarádů (a stále je mám), se kterými jsem si rozuměla a bylo mi s nimi fajn, i když ve větších skupinách jsem stejně měla pořád pocit, že jsem jen páté kolo u vozu. Když se na to zpětně dívám, spoustu věcí bych teď udělala jinak. Za něco bych si nejradši nafackovala. I když jsem si některé ty věci uvědomovala už ke konci svých studií na střední škole a snažila jsem se s nimi něco dělat, moc to nešlo, protože ostatní mě už zkrátka měli někde zaškatulkovanou a věřte mi, že dostat se z těch škatulek je běh na dlouhou trať.
Proto jsem byla ráda, že jsem dostala "druhou šanci" být někým, kým chci být a musím říct, že se cítím o hodně líp. Abychom zůstali u té Alenky, připadám si mnohem víc svoucnější než dřív. Ne, že bych se snad snažila změnit svoji osobnost nebo něco takového, na to mám svoje trochu podivínské já až moc ráda. Jak jsem ale zjistila, někdy dokáže jen jiný, pokud možno správný přístup k věci dělat zázraky.

Dobrá, odlehčeme trochu téma. Ve čtvrtek jsem šla po testu z anatomie na procházku, dokud bylo ještě hezky a cestou jsem se stihla stavit v obchodě a odměnit se, ačkoliv stále nemám tušení, zda jsem to dala. Odměna je ale zkrátka důležitá, takže jsem trošku provětrala svoji peněženku a najednou mě myšlenky na to zda jsem si opravdu vzpomněla na všechny siny od sinus durae matris, nějak přešly.

V pátek mi ujel autobus domů. Ne že by to byla moje chyba, ale první autobus, kterým se dostávám do Prahy, měl zpoždění a bylo mi jasné, že na druhou stranu města se za půl hodiny nedostanu, ani kdybych se rozkrájela, tak jsem si zalezla do obchodního centra, které je hned vedle nádraží, že se aspoň najím, protože nestíhám obědy a v pět odpoledne jsem už přeci jen měla hlad. Docela mě pobavilo, jak u podniků typu KFC a McDonald's byly dlouhé fronty lidí, zato u bagetérie, kam jsem zamířila já, nebylo ani živáčka a pán za kasou vypadal vyloženě nadšeně, že má co na práci. Sice jsem nebyla unešená z toho, že domů dorazím až někdy okolo čtvrt na devět, na druhou stranu mi aspoň v autobuse z Prahy nekručelo v žaludku a mohla jsem vyjet metrem ze Zličína s předstihem, abych se nemusela nervovat z toho, jestli ten spoj na poslední chvíli neprošvihnu.

A dneska jsme nejdřív jeli k babičce na oběd a pak poměrně neplánovaně do kina. Na Ovečku Shaun ve filmu. *někdo, komu bude ani ne za měsíc 21 let si v pozadí tiše odkašlává* Šli jsme tam s mým jedenáctiletým bratrem, takže jsme se nemuseli ani tolik stydět. Beztak mívám pocit, že když se jdu takhle někam kulturně vyžít, vždycky bývám věkově na jednom z konců Gaussovy křivky.
Nemůžu za to, že pohádky o ovečce Shaun jsou prostě super (kdo je nezná, tak se povinně podívejte). Myslím, že v porovnání s některými snímky, které se teď dostávají na svět, by se to dalo považovat za mistrovské dílo. No, v porovnání s většinou moderních pohádek určitě. Ke konci jsem se dokonce málem rozbrečela, ale já jsem dobře známá tím, že jsem schopná se rozeřvat téměř u čehokoliv. Mívám totiž strašné tendence vciťovat se do postav a všechno s nimi prožívat.

Zkrátka a dobře, poslední dva dny by se daly bez problému shrnout do tohoto gifu.
A je mi naprosto jasné, že toho budu hořce litovat, až se budu prokousávat periferním nervovým systémem.


Bažiny

4. dubna 2015 v 14:54 | Therese |  Mysl
Venku je celý týden doslova aprílově. Během mé patnáctiminutové cesty za honem na potraviny jsem stačila dvakrát zmoknout, opálit se na sluníčku a pokochat se duhou. V důsledku tohoto nevyzpytatelného počasí se okolí kolejí a veškeré šikovné a hojně využívané zkratky mění v bažiny. Na to abych si, ještě navíc po posunu na letní čas, přivstala a obešla to po vyasfaltované cestě, jsem zkrátka moc pohodlná a ospalá, takže se brodím bahnem, počítám žížaly a lituju, že s sebou nemám gumáky. Za tu krátkou cestu jsem jich napočítala něco ke třiceti.
Na jednu stranu mám tohle počasí vlastně docela ráda. Jednak je po všech těch přeprškách hezký vzduch a potom to taky snižuje koncentraci blbců v ulicích. Konkrétně těch, kteří nemají nic pořádného na práci, tak se potulují po městě a obtěžují ostatní.


Stejně jako počasí, aprílová je i moje nálada. Přes euforické stavy, kdy mám pocit, že jde všechno jako na drátkách, škola je naprosto úžasná *nadšeně dloube prstem do aorty* a lidi jsou fajn, přes pochyby a zpytování svědomí aneb "co na té fakultě, probůh, dělám," po stavy absolutního zoufalství, kdy se chci jen zahrabat pod peřinu, spát a říkám se, že kariéra uklízečky snad nemusí být až tak špatná.
Ne, že by k těm depkoidní stavům přispíval faktor s názvem "spolubydlící". Nerozumíme si, to je jasné už od října. Občas spolu prohodíme pár slov a po zbytek dne se vesele ignorujeme. I tak mě dokáže vytáčet. Tisícem drobností, které dělá a které se dokonale trefují do mých citlivých míst. Navíc, jakožto introvert, už tak špatně snáším být celý den v něčí společnosti, natož když pak přijdu po škole na kolej, vycucaná jako citrón, a zase prostě musím vedle sebe snášet někoho, koho ani nemám ráda, je... no, na palici. Na druhou stranu nutno uznat, že svým počínáním udržuje člověka ve střehu. Nikdy nevíte, jestli nepřijdete a nezjistíte, že kolej vyhořela kvůli tomu, že zase nechala přes víkend zapojené a zapnuté všechny možné nabíječky a elektrické spotřebiče, jestli vám odněkud nespadne na hlavu špinavá pánvička atd. A jak si neustále opakuju, i nepříjemná zkušenost, je zkušenost.

Jako by si nějaké moje zákoutí mozku pořád neuvědomovalo, že až do konce června (pokud budu mít štěstí) se budu hrabat v poněkud odbornější literatuře, a neustále zvoní na poplach, když jdu kolem nějakého knihkupectví a vehementně mě upozorňuje na všechny zajímavé knížky, které tam mají. Obvykle neodolám, takže se mi tu povážlivě kupí hromádka nepřečtených knih víc než kdy jindy, protože zkrátka pouze svým "snídaňovým čtením", které si teď mohu s čistým svědomím dovolit, toho moc neučtu. Na druhou stranu jsem takhle získala Stepfordské paničky, které už dlouho sháním, za pouhých osmdesát korun. No nekup to, že jo. A aby bylo moje přiznání úplné, tenhle týden jsem postřehla, že na steamu mají The Vanishing of Ethan Carter zlevněné o šedesát procent. Tak jsem zpanikařila a koupila si ho.
Jsem hrozná a v červenci se nehnu od počítače a od knihy.

Test ze srdce a tepen mám za sebou, teď už jen doufat, že úspěšně. Aspoň tu poznávačku na pitevně, vím, že mám, dokonce na plný počet bodů, v což jsem ani nedoufala. Test z histologie, který jsem psala druhý den, tedy v pátek jsem už ani nějak pořádně nevnímala. Neměla jsem na to už dost sil, a když jsem pak v půl deváté večer konečně dorazila domů, byla jsem moc hezky utlumená a nejradši bych pořád jen spala. Obávám se, že to mi ale nebude umožněno na moc dlouho.

Už jen proto, že večer jdu na oslavu kamarádčiných narozenin. No, "oslavu". Bude nás pět, navíc čistě holčičí záležitost. Ale těším se. Cokoliv, co nemá žádnou spojitost s učením je příjemná a vítaná změna.

Tiamat - Cain