Březen 2015

Šaty dělají člověka

26. března 2015 v 21:12 | Therese |  Mysl
Hodně často se tady na blogu setkávám s názorem, jak by se lidé neměli odsuzovat na základě prvního dojmu, to jest jejich výzoru a jejich jakéhosi "prvotního chování". Zajímavá ovšem je, že to stejně všichni děláme. A ono není divu, je to podle mě naprosto přirozené.

V těch prvních okamžicích se rozhodujeme, zda je nám dotyčný sympatický, nebo ne a jestli máme zájem se s ním sbližovat nějak víc, či od něj zmizet co nejdál a vyhýbat se mu obloukem. Samozřejmě, časem se náš názor může změnit, ale nesnažte se mi tvrdit, že ono prvotní zaškatulkování není důležité. Pokud to dovedeme do extrému, když se ke mně v opuštěném podchodu přišourá bezdomovec, ze kterého táhne chlast a cigára a začne ze mě mámit drobné, nepřemítám v tu chvíli zrovna o tom, že to možná byl spořádaný člověk, kterého potkalo neštěstí a skončil tak, jak skončil. Ne, mým hlavním zájmem je, na základě onoho prvního dojmu, dostat se co nejrychleji pryč.

Kdyby na vzhledu vůbec nezáleželo, nemuseli bychom trávit čas (zejména dámy) přemítáním před zrcadlem o tom, co si vezmeme na sebe, jak se učešeme, namalujeme, protože i když to děláme i pro sebe a vlastní dobrý pocit ze sebe samých, velkou roli v tom hraje i to, jak chceme působit na ostatní. Doma jsme klidně oblečení v teplákách a vytahaném tričku, na veřejnost by se ale většině lidí v tomhle úboru už příliš nechtělo. Tam už nejsme mezi našimi blízkými, kteří nás znají a je jim naprosto jedno, co máme zrovna na sobě, ale jsme mezi cizinci, kteří nás, ať už chtěně nebo nechtěně, hodnotí. A podle čeho jiného nás mohou hodnotit, než podle vzhledu, ptám se?
Možná je to trochu povrchní, ale i to oblečení zkrátka vidím jako část charakteru člověka.

Dobrým příkladem toho, jak nás oblečení všechny ovlivňuje, jsou uniformy, tím teď myslím ty pracovní. Vidíte někoho v montérkách zamazaných od malty a řeknete si: "Aha, asi nějakej zedník," vidíte člověka v bílém plášti: "Ten bude mít asi něco se zdravotnictvím." I když to už se dostávám někam trochu jinam.
(K tomu bych přidala takový svůj malý postřeh, když vidím některé přednášející nebo asistenty, na které jsem zvyklá právě v těch bílých hadrech, v civilu, obvykle musím dlouho přemýšlet, než si jejich tváře spojím s tím, odkud je vlastně znám.)

Samozřejmě, že první dojmy bývají někdy klamné, sama jsem to už kolikrát zažila a lidi, o kterých jsem si myslela, že bychom spolu mohli vycházet, mi po bližším seznámení lezli krkem a naopak. Naposledy jsem takhle narazila při zápisu na vejšku a následném nastoupení a seznámení se.
Není to tak, že bych viděla holku celou v růžovém, s odbarvenými vlasy, gelovými drápy a čivavou v kabelce a řekla si: "Jo, to bude nějaká nána," a uzavřela to tím. Neměla bych ale tendence se s ní dávat do řeči, protože bych předpokládala, že naše zájmy budou asi dost rozdílné. Ale kdo ví? Třeba by se ukázalo, že se mýlím. Nebylo by to poprvé ani naposledy.

Co z toho pro mě plyne za závěr? První dojem není všechno, přesto dělá hodně.


Lady Tea

21. března 2015 v 17:27 | Therese |  Tvorba
Proč?
Protože biochemie vyčerpává.




Těžko říct, jak mě taková ptákovina napadla. Zřejmě stačilo, že jsem zrovna pila čaj a z enzymologie mi už šla hlava kolem.

Biochemii již mám sice úspěšně z krku, zato mě teď čeká preklinika, latina a pak hurá na srdce, tepny a histologii. Nemluvě o tom, že Velikonoce budu trávit místo přemítání o tom, jak nejlépe uříznout tomu piškotovému beránkovi hlavu, ve společnosti bakterií, prvoků a podobných breberek.
Chce se mi z toho trochu si zoufat, na druhou stranu si říkám, že jsem si to vybrala sama a věděla jsem do čeho jdu, tak to musím nějak vydržet.
Za odměnu třeba budu moct jednou nasazovat kofferdam živému pacientovi a ne jen fantomovi, jako v pondělí. Měli jsme je nasazovat ve dvojicích, jeden z nás měl být v roli sestry druhý v roli lékaře, z našeho počínání bylo tohle rozdělení ovšem dosti najasné. Být tam živý člověk, patrně jsme mu spolu s P. vypíchly oko, urvaly nos, pár zubů a způsobily mu doživotní trauma.
Každopádně, jestli jednoho dne náhodou dostuduju, bojte se.

Seriálové kukátko II

16. března 2015 v 22:43 | Therese |  Recenze
The Knick (2014)
Seriál se odehrává na samém počátku 20. století v newyorské nemocnici Knickerbocer Hospital, kde se tým pokrokových lékařů snaží přicházet s novými metodami a postupy v léčení pacientů. Dr. Thackery je, navzdory své těžké závislosti na kokainu, skvělým chirurgem a průkopníkem ve svém oboru a po sebevraždě primáře nastupuje na jeho místo. Spolupracují s ním jeho podřízení a svěřenci Dr. Gallinger, mladý Dr. Chickering a nová posila v podobně vynikajícího chirurga Dr. Edwardse, který je v očích společnosti však spíše přítěží než pomocí, kvůli barvě jeho pleti. Sama nemocnice prochází krizí kvůli nedostatku financí, který se snaží řešit poněkud nečestnými způsoby ředitel Barrow, a dcera patrona nemocnice slečna Robertsonová se spolu s místním hygienikem pouští do pátrání po neznámém přenašeči břišního tyfu, který se začal rozmáhat mezi lidmi z vyšší společenských vrstev.
První a zatím poslední řada čítá deset dílu, každý po padesáti minutách, druhá řada je již nicméně na cestě.

U seriálů se mi jen málokdy stává, že by mě nějak příliš chytnul hned na první pohled, obvykle mi trvá tak dva tři díly, než se do něj opravdu zadívám a začnu trpět stavem "ještě jeden díl", tomuhle se to nicméně povedlo.
Příběhy z nemocničního prostředí byly, jsou a mám dojem, že i stále budou populární, tenhle však vybočuje z jejich klasické koncepce už jen pouhým dobovým zařazením. Největším rozdílem je ovšem fakt, že ve většině takových seriálů mají lékaři nakonec vše pod kontrolou, tady se takový dojem ani navodit nesnaží, často nemívají pod kontrolou ani sami sebe a touha po dosažení nových objevů a úspěchů mění někdy pohled na jejich pacienty jen jako na pouhé subjekty. Tahle postupná degradace je krásně vidět na Dr. Thackerym, kterému jeho až přespříliš velké ambice a neméně velké dávky kokainu zničí život.
Což mě dostává k dalšímu bodu a to je herecký výkon Cliva Owena, ztvárňujícího právě postavu Thackeryho. Nejsem sice žádný kritik a nemám nastudovanou žádnou teorii, ale ta role mu prostě neskutečně sedne.
Je to poměrně syrový seriál, který se kromě samotných událostí v nemocnici a problémů jejich zaměstnanců, okrajově dotýká témat, jako je rasismus, korupce, násilí, drogová závislost či církev, asi nic pro někoho, jehož nejoblíbenějším seriálem je Ordinace v růžové zahradě.



Jaro je ve vzduchu

9. března 2015 v 23:20 | Therese |  Mysl
Definitivně přiznávám porážku.
Vzala jsem kafe na milost. Prvotní elán ze začátku října je naprosto a totálně v háji, a když se potřebuju učit do noci, nejsem schopná zabránit svému podmíněnému reflexu, kdy mi při otevření učebnice začne padat hlava na stůl.
Je to potupa, já vím, od někoho, kdo byl přesvědčen o tom, že něco takového přece nemůže nikdy začít pít. Na svou obranu musím ale říct, že zelený čaj u mě momentálně teče proudem a nijak ho tedy nezanedbávám.

Když jsme u té školy, podařilo se mi minulý týden na preklinice zničit si kalhoty. Jednou za uherský rok jsem si vzala svoje světlé barevné džíny a zrovna jsme museli pracovat s tmavě modrým voskem na výrobu modelu inlaye, kterým se mi neomylně podařilo pokapat si nohavici, hned těsně vedle okraje pláště. Utěšuju se tím, že jsem na sebe mohla převrhnout kahan, proti kterému se kapka vosku zdá ještě jako velice dobrá alternativa. Na dnešní hodinu jsem si pro všechny případy vzala černé silonky, kterých mám víc než dost, takže jsme s voskem samozřejmě již nepracovali.

Nedávno se mi stala taková veselá a na mě, jakožto na osobu introvertní a málomluvnou, naprosto neobvyklá událost.
Znáte takové ty příběhy, kdy se dva lidi seznámí tím, že čtou vedle sebe stejnou knížku?
No, mně se to opravdu stalo, když jsem jela v pátek domů. Dotyčný mě nejdřív málem vzal po hlavě mečem (ano, čtete správně), zatímco se snažil nasoukat se na místo vedle mě, a když pak vytáhl Rytíře Sedmi království od Martina, kterého jsem se zrovna chystala vyndat si z batohu, měla jsem chuť začít se smát. Hezky jsme si popovídali (a to opravdu celou tu hodinu a půl cesty autobusem a pak i metrem), vyměnili jsme si čísla a v zachování komičnosti jsme se takhle za dva týdny potkali znovu.


Nový začátek

4. března 2015 v 19:56 | Therese |  Mysl
Na svém minulém a zároveň prvním blogu jsem působila sedm let.
Začínala jsem si myslet, že tu adresu nikdy neopustím, leč jak se říká, nikdy neříkej nikdy. A tak jsem tady. S novým blogem, novou přezdívkou (dá-li se to tak vůbec nazývat) a připadám si, jako kdybych seděla nad čistým papírem s perem v ruce a bála jsem se udělat první tah.

Co mě vlastně vedlo k opuštění mého starého zabydleného blogu?
Přiznám se, že jedním z důvodů byla právě ona "zabydlenost", začínala jsem se tam cítit trochu jako na skladišti, zároveň mi ale bylo lítat mazat staré články, i když za některé bych si teď nejradši nafackovala. Jsou nicméně jakýmsi odrazem mého dospívání a nechci se jich nadobro vzdát. Zlomek z nich jsem ale přesunula i sem, jedná se především a povídky a zážitky z cest, tedy něco, o čem jsem měla dojem, že za něco stojí.
Další věc, která mě trápila, je fakt, že na můj blog chodilo příliš mnoho lidí, které osobně znám a ztrácela jsem kvůli tomu chuť psát třeba i o zajímavých věcech jen proto, že jsem si představila babičku, jak si to přečte a pak se mě bude vyptávat, jak že jsem to myslela, jestli jsem to tak opravdu myslela a co jsem vůbec dělala, že si to myslím. Ve zkratce moje anonymita tam byla naprosto nulová. Je mi jasné, že lidem, kteří si mě budou chtít znovu najít a budou vědět, jak na to, se to nepochybně podaří. V případě již zmiňované babičky o tom však dost pochybuju.
Minulý rok jsem taky opustila gymnázium, kde jsem ten blog v sekundě založila, a nastoupila jsem na vysokou školu, dalo by se tedy říct, že mi tím začala "nová životní etapa" s novým já, které se s tím starým už nechce na všem shodnout.
Stručně řečeno, přestala jsem se tam cítit dobře.

Co se týče mojí nové přezdívky, vlastně to není ani přezdívka. Jmenuju se Tereza a nemůžu říct, že bych proti tomu jménu měla někdy nějaké silné výhrady, přesto jsem z něj nikdy nebyla ani úplně nadšená, především proto, že Terez pobíhá po Čechách až přemíra. Varianta Therese mi proto vždycky připadala o něco milejší a přiznejme si, že v místních blogových vodách také o něco zapamatovatelnější.

Blog je stále ještě ve stádiu "výstavby", bohužel asi nebudu mít momentálně dostatek času se mu věnovat tak, jak bych chtěla, neb nový semestr se už hezky rozjel a anatomie zkrátka nepočká. Nápady na články ovšem mám, takže zbývá jen doufat, že se najde nějaká to volná chvíle na psaní.
Budu si muset držet palce.
Nebo si pořídit obraceč času...


Profil

3. března 2015 v 18:14 | Therese

O MNĚ

kontakt: telenta@seznam.cz

Začněme zevnějškem.
Na dnešní poměry jsem hodně malá, což bude patrně důvodem, proč mě většina lidí zašlapuje a neznámí se mnou jednají jako s dítětem, ačkoliv věk na to už zrovna nemám. Dlouhé vlasy, stále přírodní barvy a modré oči. Malá úzká chodidla, na která téměř nejdou sehnat boty.

Jsem introvertní melancholik se sklony k celodennímu snění. Neznamená to ovšem, že bych lidi nenáviděla a naprosto se jich stranila, jak by si asi mnozí mysleli. Zkrátka jen nemusím být s lidmi pořád a za každou cenu a během dne potřebuju nějakou chvíli jen pro sebe, abych si dobila energii a mohla se věnovat svým věcem.
Tak trochu líná, zejména pokud jde o praktické věci jako třeba úklid domácnosti.

Momentálně medik, snad budoucí zubař.

Hodně si zakládám na detailech (možná proto si z učiva vždycky pamatuju jen ty nepodstatné zbytečnosti...).

Ráda čtu, dívám se na seriály, kreslím, píšu, hraju hry, leč na většinu z toho není během školy tolik času, kolik bych si představovala. Snažím se trochu víc hýbat. Od té doby, co jsem skončila s karate, to potřebuju. Jo, dojíždět dvakrát týdně tři hodiny tam a tři hodiny zpátky na trénink by asi nebylo zrovna to pravé.

Jsem schopná poslouchat téměř cokoliv, pokud mě to něčím zaujme, ať už hudbou, textem nebo i autorem. Pokud bych měl jmenovat je jednoho nejoblíbenějšího interpreta, byla by to Emilie Autumn, její písničky poslouchám už kolik let a nikdy se mi neomrzely.
Nadšený fanda čehokoliv s alenkoidní tématikou a malých roztomilých děsivých věciček.
Čaj, kafe, víno, všechno mi to přineste a to svoje pivo si nechte.
Ráda se dívám na květiny, ty které si pořídím domů, ovšem většinou nepřežijí moji péči. Taky mám ráda kočičky. Ty naštěstí moji péči bez problémů přežívají.

To je prozatím vše. Budu to tu průběžně aktualizovat...



Seriálové kukátko I

2. března 2015 v 23:22 | Therese |  Recenze
psáno v červnu 2014

Penny Dreadful
Jako první tu uvádím poměrně čerstvou novinku Penny Dreadful, jejíž první série skončí příští neděli.
Pokud se budete pídit po původu názvu, není to jméno žádné z hlavních postav, jak se někteří lidé domnívají, jedná se ale o hororové příběhy, který vycházely v 19. století v Anglii jako novinové seriály a daly se koupit právě jen za jedno penny. Ve zkratce šlo tedy o jakési předchůdce dnešních hororů.
Samotný příběh seriálu je jakýmsi slepencem osudů postav z různých, již existujících knih jako je Dracula, Obraz Doriana Graye nebo Frankestein, pohybujících se v prostředí viktoriánského Londýna. Spojuje je jen série podivných vražd a událostí, které se tu v poslední době začaly dít. Sir Malcom Murray a jeho společnice slečna Vanessa Ives nicméně tuší, že se za tím vším skrývá něco tajemnějšího a nebezpečnějšího, než by si většina lidí dokázala představit. Aby mohla být jejich mise úspěšná, přizvou na pomoc charismatického amerického střelce Ethana Chandlera a mladého doktora Viktora Frankensteina.

Nutno říct, že tenhle seriál mě chytil hned při zhlédnutí prvního dílu a to se nestává příliš často. Možná to bude převážně tím samotným námětem, takové věci jsou zkrátka mým šálkem kávy. Má to super atmosféru, výborné postavy, zajímavou zápletku a Eva Green hrající Vanessu Ives je dle mého skromného názoru naprosto nepřekonatelná.


Knižní kukátko II

2. března 2015 v 23:17 | Therese |  Recenze
psáno v říjnu 2014

Spolu se začátkem školy jsem bohužel přišla i o většinu času na čtení.
Tedy, věnuji ho především učení se, potažmo čtení, anatomie. Příští Tenhle týden ve středu v půl čtvrté mě čeká úplně první zkoušení z celých kostí (tak mi držte palce) a no... lhala bych, kdybych tvrdila, že z toho nejsem nervózní. Připadám si totiž úplně dutá.
I tenhle článek píšu dlouho a po kouskách (všimněte si toho přeškrtnutého "příští"), protože když se k tomu připočítají tu slovíčka z latiny, tamhle úkol z angličtiny, tuhle zase vypracovat protokoly z chemie a biofyziky a nakreslit všechny zuby, co máme v puse, je toho času najednou nějak málo.
Tohle je tedy takový menší výběr z knih, přečtených během mých nejdelších prázdnin, které obávám se, už nikdy v životě mít nebudu.

Vánoční říše - Joe Hill
Na konci školního roku jsme v rámci loučení se po těch osmi letech s gymplem dostali od třídní poukázku do místního knihkupectví. Zatímco někteří z mých spolužáků ji patrně vůbec nevyužili, já jsem nelenila a zaběhla si pro Vánoční říši.
Victoria McQueenová, hlavní hrdinka knihy, má již odmala zvláštní dar - umí hledat ztracené věci. Stačí jí jen přejet na kole polorozpadlý most Zkratka a rázem se ocitne na místě, kde má hledat. Jak se ale ukáže, není jediným člověkem, který disponuje nadpřirozenými schopnostmi a jednoho dne se setká i s Charlesem Manxem, mužem, který odváží děti ve svém černém rolls-roycu na nejbáječnější a zároveň nejstrašlivější místo na světě, do Vánoční říše.
Od Hilla jsem předtím četla jenom Rohy a nevím, jestli to bylo tím, že mi zkrátka víc sedlo téma (komu by se nelíbila úžasná, leč poněkud zvrácená Vánoční říše, existující jen díky pánovi, který má zřejmě děti rád...) nebo postavy, které mi připadaly o něco živější a uvěřitelnější (asi je to opravdu jen můj dojem, ale s Perrishem v Rozích jsem se zkrátka nedokázala za celou dobu nějak ztotožnit, ač jsem se snažila), ale Vánoční říše se na mém osobním žebříčku umístila o několik latěk výš a mám po ní chuť přečíst si od Hilla něco dalšího.
Kromě jiných věcí, se mi na knížce zamlouvaly krátké kapitoly. Nevím jak vy, ale mám je mnohem radši, než kapitoly o padesáti stranách, čtení mi vždycky pak nějak líp ubíhá.
Joe Hill v sobě svého otce zkrátka nezapře.

Knižní kukátko I

2. března 2015 v 23:14 | Therese |  Recenze
psáno v dubnu 2014

Usmyslela jsem si, že jelikož nějaké sáhodlouhé recenze se mi obvykle příliš vymýšlet nechce, ale přesto mám u některých knih nutkání doporučit je a tak nějak symbolicky "poslat dál", mohla bych zavést kratší články, kde bych něco málo sesmolila ke knihám, které mě v poslední době něčím zaujaly.
Neobjevovaly by se tu nijak pravidelně. Zkátka ve chvíli, kdy bych měla pocit, že jsem narazila na pár lepších knih, hodila bych to sem. Svým způsobem, jsem tu vlastně již jeden zveřejnila v prosinci minulého roku, s tím drobným rozdílem, že to byl výběr zajimavých knih za celý uplynulý rok.
Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Soumrak - Dmitry Glukhovsky
Začněme knihou, kterou jsem četla již někdy v únoru, nicméně ve mně, ze všech čtyř tady uvedených, zanechala patrně největší dojem. Pokud jsem se u Metra 2033 rozplývala, tady jsem se doslova roztekla jako zmrzlina na slunci.
Příběh samotný není nijak složitý, vypráví o moskevském překladateli jménem Dmitrij Alexejevič. Žije sám a jeho život je jedna velká rutina a šeď. Naruší ji až požadavek o překlad deníku španělského conquistadora ze 16. století do ruštiny. Svou práci dostává po jednotlivých kapitolách a deník ho natolik pohltí, že není schopný myslet na nic jiného, než kdy se mu dostane do ruky další část knihy (upřímně, já na tom byla naprosto stejně). Navíc se zdá, že události španělské výpravy se promítají i do současného světa a začínají se dít více než podivné věci.
Před otevřením Soumraku jsem u delší dobu měla problém s tím, že jsem se do žádné knihy nemohla opravdu začíst. Soumrak jsem s sebou tahala úplně všude, od školy, přes koupelnu až po nákupní střediska, a četla jsem každou možnou chvíli, co jsem si našla.

Nikdy bych nevěřila, že kniha, ve které de facto vystupuje pouze jedna hlavní postava, která většinu knihy vede vnitřní monolog nebo překládá deník a téměř nevychází z bytu, pokud to není nezbytně nutné, může být tak napínavá, tajemná, způsobující vám lehké mrazení v zádech. Musím přiznat, že tohle se Glukhovskému fakt povedlo a z mého pohledu je to ještě o třídu výš, než Metro 2033 díky kterému se proslavil.

Pražská ZOO

2. března 2015 v 22:58 | Therese |  Tvorba
Fotky jsou pořízené z dvou návštěv zoo, oddělených od sebe téměř rok.
První z roku 2013, druhé z roku 2014. Nedávala jsem sem všechny, ani všechny, které jsem měla na svém minulém blogu, ale snažila jsem se vybrat jen několik, které aspoň trochu za něco stojí.