Karneval

18. února 2015 v 22:22 | Therese |  Povídky
psáno v březnu 2013

Na Nalor se snášela tma. Drobné postavy zahalené v černých kápích zapalovaly pouliční svítilny, jejichž mihotavé světlo se odráželo od pískově zbarvených stěn a kreslilo na nich záhadné obrazce. Na vodě se houpaly gondoly objímané hustou bílou mlhou.
Nimha seděla na kamenném masivním zábradlí, komíhala nohama sem a tam a snažila se prohlédnout pod povrch špinavé zakalené vody úzkého kanálu. V dlouhých hubených prstech převracela dvě lesklé mince, které ještě odpoledne ležely na dně měšce jednoho kupce. Nechtělo se jí jít až domů za starou Meg, kde budou bezpochyby i všechny ostatní opuštěné děti ulice. Nechtěla s nimi mluvit, prát se o poslední kousek chleba. Dneska ne. Zavřela oči, vdechovala onu zvláštní těžkou vůni stojaté vody, která prostupovala celé město a její mysl pomalu odplouvala do sladkého spánku. Byla unavená, tak moc unavená…
Někdo jí lehounce poklepal na rameno. V tu chvíli se probrala, cukla sebou a skrčila se, jako kdyby očekávala ránu holí. Ale nebylo to třeba. Před ní stála jen útlá dívka, zhruba stejného věku, a s vlasy tak světlými a lesklými, že vypadaly téměř jako tepané stříbro.


"Můžu si přisednout?" zeptala se bledolící dívka, hlas jako zvonkohra. Nimha přikývla a podmračeně si prohlížela příchozí od hlavy až k patě. Bledé, skoro bezbarvé oči měla orámované pečlivě vyvedenými černými ornamenty namalovanými na kůži, na obou zápěstích jí slabě cinkaly náramky a téměř až ke kotníkům jí splývaly vzdušné vyšívané šaty v barvě jejích vlasů. Rozhodně to nebyl někdo, kdo by se měl pohybovat v téhle části Naloru. Děvče se jediným plynulým pohybem vyhouplo na zábradlí. Nimha si nervózně skousla ret, až vytryskla slaná kapička krve a pevněji stiskla okraj zábradlí. To oblečení a tetování… Ne, nebylo pochyb.
"Ty jsi…" začala váhavě, ale nedořekla to. Každé malé děcko tahající za sebou dřevěné zvířátko na provázku vědělo, že o nich se nemá příliš mluvit.
"Z Karnevalového společenstva? Ano," dokončila to za ní, hlavu nakloněnou na stranu ve tváři vševědoucí úsměv. "Jmenuji se Shia, dcera Assimova," natáhla k Nimze štíhlou ruku, ta na ni ale jen dál podezíravě hleděla. "Já nekoušu."
Jistě, nevypadala na to, že by kousala, ale mohlo by se stát něco mnohem horšího, než že by jí na ruce zůstaly otisky drobných zubů. O Společenstvu se s výjimkou vychvalování jejich slavnosti nemluvilo. Na lidi ze Společenstva se nemluvilo už vůbec, zvlášť pak když jste byly obyčejné děti ulice, které nestojí ani za pohled. Ale co se má dělat, když vás osloví někdo ze Společenstva, to Nimha netušila. Nakonec k Shie váhavě natáhla vlastní ruku a krátce stiskla tu její. Byla měkká, hebká a studená jako led. "Nimha," zamumlala potichu a rychle od dívky odvrátila zrak.

* * *

Lena se neklidně zavrtěla Gorakovi na klíně a opatrně vrhla další kradmý pohled na vysokého urostlého cizince, sedícího u vedlejšího stolu. Almion. Opakovala si v duchu jeho jméno, kterým se představil místním, když včera do Růže a zvonu zavítal poprvé. I to jméno zní stejně sladce, jako on vypadá. Zrovna něco vykládal u vedlejšího stolu. Že by se na ní usmíval? Ne, na ní určitě ne. Nebo snad...? Olízla si rozpraskané rty, pravou rukou se snažila upravit neposedné pramínky vlasů, zatímco levou uhlazovala látku svých šatů. Znovu se zavrtěla. Připadalo jí jako kdyby se Gorakovi paže najednou proměnily v ocelové obruče, které se kolem ní svíraly a s každým dalším nádechem se víc a víc stahovaly.
"Pusť mě," zasyčela přidušeně a zaryla mu nehty do předloktí. Stisk téměř okamžitě povolil a Lena sklouzla z Gorakova klínu. Otočila k němu hlavu a zjistila, proč to šlo až tak snadno. Gorakův zrak byl upřený kamsi do dálky, oči pokryté mázdrou otupělosti. Už zase přebral. Lena ho ještě jednou přejela hodnotícím pohledem, nakrčila nos a odsunula se od něj. Její pozornost teď plně zaměstnával Almion s vlnitými oříškovými vlasy a kabátci zářícím novotou. Posadila se až na okraj lavice tak, aby na ni ze svého místa dobře viděl. Přehodila si nohu přes nohu, bradu elegantně podložila hřbetem ruky a zálibně se na něj usmívala. Až k němu se jít neodvažovala. Jednak byl vedlejší stůl již plně obsazený a pak jí taky její instinkt lovkyně, vytrénovaný roky praxe k naprosté dokonalosti, našeptával, že muži jako on, by se přehnané nahánění mohlo hnusit. A její instinkt nezklamal. Ani ne za slabou čtvrt hodinku se Almion zničehonic, jako by ho snad vedle nějaká vyšší moc, postavil a ladným krokem, který se v místech jako Růže a zvon nevidí každý den, doplul až k Leně a bez zeptání si k ní přisednul.
"A copak tady dělá takové poupátko jako ty tak samo?" zvlnil mu rty úsměv a jemně se dotkl Leniny tváře. Lena se zapýřila, jako kdyby byla patnáctileté děvče, které sousedův syn právě políbil pod třešní.
"Úplně sama tu nejsem," odpověděla a sklopila zrak, zatímco se snažila nedávat najevo potěšení svým úspěchem. Ještě neměla vyhráno.
"Ach, viděl jsem," pokýval hlavou Almion, ten zvláštně zkřivený úsměv, který Lenu tak přitahoval stále rozlitý po tváři. "Ale nezdá se mi, že by byl právě teď moc použitelný," trhnul rukou směrem ke Gorakovi, který nyní chrápal za stolem, obličej i řídké vlasy namočené v rozlitém pivu. Leně uniklo zpoza rtů uchichtnutí. Krátce se dotkla svých úst konečky prstů, jakoby chtěla ten zvuk vzít zpátky a pravým stehnem se přitom víc přitiskla k mládenci. Vzal ji kolem ramen a přivinul ji k sobě.

* * *

Nimha mlčky kráčela po boku Shii nočním Nalorem. Připadala si jako ve snách. Jako by lampy najednou svítily jasněji a jemně ji obalovaly svou měkkou zlatavou září, postavy proplouvající ulicemi byly chvílemi rozmazané, chvílemi viděla jejich obličeje tak ostře, že by mohla spočítat každou pihu na jejich nose. Zvuky kolem, smích, pláč i šepot milenců v gondolách vířily kolem a slévaly se v jediný nesrozumitelný šum. Obdivně pohlížela na svou průvodkyni a prohlížela si její hladké stříbrné vlasy i jemnou bledou plet, která vypadala, jako by se jí nikdy nedotkl jediný paprsek slunce. Zároveň si bolestně uvědomovala své vlastní ušmourané cáry oblečení a špínu za nehty. Shia se pohybovala elegantně, ladně a honosně, jak se dalo očekávat od příslušníků vyšší vrstvy, zároveň se však zdálo, jako kdyby nikomu nestála za pohled, jako kdyby jejich oči klouzaly po neviditelném obalu, který ji obklopoval. Zrovna tak si nikdo nevšímal Nimhy, ani když se dostaly do bohatších částí Naloru, kam se nikdy dřív neodvážila vkročit byť jen malíčkem u chodidla. Kličkovaly nočním městem, tu doleva, tu doprava skrz úzké vydlážděné uličky, tam zase přeběhly přes zapadlý kamenný můstek obrostlý břečťanem. Postupovaly stále hlouběji do srdce města. Nimha otáčela hlavu na všechny strany a s posvátnou úctou hleděla na vysoké štíhlé bohatě zdobené domy, ověšené zářícími lampióny z jemného rýžového papíru a girlandami květin visících z balkónů, přesto stále nespouštěla z pohledu dlouhé stříbrné vlasy a cinkající náramky, aby se jí neztratily v davu lidí, který houstnul s každým dalším krokem. Když už měla pocit, že musely projít celou nocí, celým městem a celá snovost tohoto místa ji pomalu ukolébávala, zastavily se před starou, nicméně majestátně vyhlížející budovou s barevnými vitrážemi v oknech a dvěma vlajkami vlajícími po obou stranách vchodu, schovaného za železnou bránou. Bílá maska na černém pozadí. Nimha na sucho polkla a poprvé od svého záhadného setkání s Shiou se zastavila, jako by se konečně probrala a pochopila, co se děje a kam jde, ačkoliv jí to bylo jasné již od prvního okamžiku. Shia, která mezitím stihla projít bránou a kolem dvou mlčenlivých, kteří střežili vstup, se otočila.
"Jdeš?" naklonila hlavu a upřela na Nimhu svůj bezbarvý pohled.
"P-proč?" zadrhla se. "Proč mám jít?" Její vlastní hlas jí zněl až moc tence a slabě jako pískání krys, kterému naslouchala před usnutím. Shia k ní pomalu vykročila.
"Můj otec s tebou chce mluvit."
"Tvůj otec? Proč? Já…já přece nejsem nic, ještě míň než to nejmenší nic!" cítila, jak se jí zmocňuje panika a strach.
"Pro nás ne. Asi o tom nevíš, ale máš pro nás obrovskou cenu. Pojď," vyzvala ji a konejšivě ji vzala za ruku. A Nimha, jako zmámená kouzlem, šla. Mlčenliví v černých maskách jim otevřely dveře a dívky se ocitly v rozlehlé hale pokryté červeným kobercem. Shia, stále podpírající Nimhu, ji svižným krokem vedla z místnosti do místnosti. Nimhu zaráželo, jaké tu bylo mrtvo. Vždycky si představovala sídlo Karnevalového společenstva jako veselé místo plné krásných smějících se lidí a hudby, namísto toho viděla jen prázdné ztichlé pokoje, v nichž občas narazily na služebnictvo ometající prach z nábytku, které se mlčky uklonilo Shie a pokračovalo v práci. Právě přemítala o tom, jak dlouho ještě půjdou, když Shia zaklepala na dvoukřídlé dveře zabírající většinu stěny. Opatrně nastevřela s tichým zavrzáním jedno křídlo a nahlédla dovnitř.
"Otče?"
"Ach, ty už jsi zpátky?" ozval se zevnitř přidušený hlas. "Pojďte dovnitř." Tentokrát Shia otevřela křídlo dokořán a pokynula Nimze, aby ji následovala. V místnosti bylo šero a jediným zdrojem světla byla lampa na psacím stole, za nímž seděl starý rozložitý muž kouřící dýmku.
"Jste tu o něco dřív, než jsem čekal," poznamenal a vyfoukl modrý kroužek dýmu. "Ale to nevadí. Vlastně je to možná i lepší. Budeme mít dost času si o všem popovídat, než se vrátí tvůj bratr, Shio. Posaďte se," vybídl je s přívětivým úsměvem, až se mu zkrabatilo tetování kolem očí. "Ty budeš určitě Nimha, že?" obrátil se k černovlasé dívce a prohrábl si svůj sněhobílý plnovous. Dívka jen přikývla, na nic jiného se nezmohla, ačkoliv za to nyní mohla spíše nevysvětlitelná otupělost, která ji omotávala jako had, než strach. "Já se jmenuji Assim, ale to už určitě dávno víš. Jistě musíš být zmatená, ale neboj, všechno ti hned vysvětlím." Jistěže ho znala. Kdo z Naloru by ho neznal. Assim, hlavní představitel Karnevalového společenstva, nejvyšší z nejvyšších. Ačkoliv ve střízlivém černém oblečení se příliš nepodobal tomu Assimovi ve strakatém hávu a nabarvenými vousy, kterého si pamatovala ze zahájení slavností.
Assim se pohodlně opřel a pokračoval. "Víš, my nejsme žádné zlé nestvůry ani démoni, kteří unášejí lidi a používají je svým nekalým rituálům k uctívání bohů, jak jsi určitě slyšela vykládat lidi. Jsme jen jiní a všechno, co je jiné, je pro lidi zároveň i zlé a bojí se toho." Odmlčel se, jako by čekal, že mu na to Nimha něco řekne. Ta ale měla stále pocit, jako kdyby měla jazyk přilepený k patru a proto jen znovu přikývla. "Ale je to naopak. My nikoho neunášíme. My plníme přání. A letos padl los na tebe. Určitě máš nějaké velké přání, že? Myslím, že dokonce vím i jaké." Znovu se odmlčel a zahleděl se na Nimhu.
"Mám," řekla a připadala si přitom, jako by se učila znovu mluvit. "Mám přání," pokračovala už jistěji a narovnala se.
"Ano?"
"Chtěla by poznat svojí matku. Chtěla bych s ní žít, i když mě opustila a nechala mě ležet na ulici, i když mi stará Meg říkala, že to musela být určitě nějaká hnusná děvka. Já jen chci svoji mámu." Cítila, jak jí rudnou tváře, do očí se jí tlačily slzy a hlas se jí lámal.
"A taky ji dostaneš, dítě. O to se postarám," řekl Assim a vážně se jí zahleděl do tváře.

* * *

Lena byla jako v sedmém nebi. Stále opřená o drsnou kamennou zeď a nad ní se vznášela jasná Almionova tvář s úsměvem, pro který by ženy zabíjely. Ale teď byl jen její. Přitáhla ho k sobě a dychtivě ho políbila na krk, nejdřív jemně, pak náruživěji a on jí polibky začal neméně náruživě oplácet. Lehce jí přejel dlaní od hlavy až po zadek, vyhrnul jí sukni, vzal za stehna a vyzdvihl ji do úrovně svých očí. Lena cítila, jak ji šimrá v podbřišku a sklonila se, aby ho znovu políbila a mohla se pohroužit do jeho mátové vůně, ale on se najednou odtáhl.
"Něco se děje?" zeptala se překvapeně a snažila se najít chybu, kterou snad udělala. Tohle by se jí stávat nemělo, ne jí.
"Hmm, ani ne, drahoušku," zavrněl jí do ucha, "ale co bys řekla tomu, kdybych si tě odnesl domů? Pochybuju o tom, že ty bedny támhle jsou nějak zvlášť pohodlné." Leně poskočilo srdce. Domů? Řekl domů? Někdo oblečený v takových šatech musel mít dům v lepší čtvrti Naloru, možná dokonce v samotném centru města… Lena rozhodně nouzí netrpěla, nebydlela pod mostem ani se nemusela prodávat, byla to dcera místního hrnčíře a muže lovila čistě jen ze zábavy, ačkoliv jí otec už kolikrát promlouval do duše, aby s tím přestala, že se jinak nikdy nevdá a až zemře i on, zůstane sama. Lena ho neposlouchala, nesnášela, když o tom začal vykládat. Má přece nárok na trochu zábavy. Nicméně ačkoliv to nechtěla přiznat ani sama sobě, vždy ji při tom bodlo slabě u srdce, při vzpomínce na ten den, den, o kterém se nikdo nikdy nesmí dozvědět a který se snažila ze všech sil vytěsnit z paměti. Lena tu myšlenku rychle zahnala a upnula se k představě honosného sídla a Almiona rozvazujícího její šněrovačku.
"Proč ne?" usmála se na něj šibalsky a nechala se vzít do náruče.
Procházeli bok po boku jednou z nejstarších a také nejbohatších částí Naloru, kde se ve větru třepetala výzdoba blížící se slavnosti.
"Tady bydlíš?" vydechla obdivně Lena a rozhlížela se po vysokých budovách a i kolemjdoucích, kteří se kolem nich vznášeli ve vzdušných zdobených šatech nejrůznějších barev a střihů, a Lena si tu ve svých obyčejných jednoduchých šatech začala připadat nepříjemně. Přitiskla se víc k Almionovi, nezdálo se však, že by si jich někdo všímal.
"Říkal jsem si, že by se ti tu mohlo líbit," usmál se a prohrábnul jí vlasy. Když minuly na Kostěném náměstí tři mlčenlivé, zeptal se Almion znenadání: "Věříš tomu, že to jsou opravdu živé loutky, které Společenstvo udělalo z lidí na slavnosti a pak už je nepotřebovalo?" Zarazila se, o něčem takovém by neměl rozprávět uprostřed přelidněného náměstí. "Ne," zamračila se, "podle mě jsou to jen povídačky, které se vypráví dětem, aby byly včas doma a nikde se netoulaly." Ona sama to slyšela jako malá každý den.
"Hm," odtušil a pokračoval v cestě. Lena chvíli přemítala o tom, proč ho to zajímalo, ale nakonec to hodila za hlavu. Každý má nějaký vrtoch. A mlčenliví teď Lenu ani v nejmenším nezajímali.
Kam to vlastně jdeme?" zeptala se ho po chvíli. "Jestli se tu budeme celou noc procházet při měsíčku, tak ti nestihnu nic ukázat," dodala škádlivě a rukou mu zajela do kalhot.
"Vydrž," ušklíbnul se, "už jenom chvilku. Něco takového bych si rozhodně nenechal ujít."
Když zůstali stát před budovou s černobílými vlajkami, pochopila. Připadalo jí, jako kdyby jí srdce vynechalo jeden úder a zalapala po dechu.
"Překvapená?" zeptal se Almion a Lena si poprvé všimla, že jeho úsměv, který ji tak okouzloval, má v sobě něco dravčího a nebezpečného, jako kdyby měl víc zubů než by měl právo mít.
"A-ale…" zakoktala se a pomalu od něj couvala.
"Co?" vyštěkl na ni a hrubě ji přitáhl zpátky k sobě. "Už se ti nechce jít se mnou?" Lena zuřivě zavrtěla hlavou a snažila se od Almiona odtáhnout, co nejdál to šlo.
"Ty se snad bojíš? A proč? Neříkala jsi sama, že ty povídačky o nás jsou jen báchorky pro děti?" Znovu jen zavrtěla hlavou a rozhlížela se po lidech spěchajících kolem nich, ti však jako by je vůbec neviděli. Kousla se do rtu, když cítila, jak se jí oči zalévají slzami.
"Prosím, já nechci," zafňukala, zatímco Almion na ni upíral své bezvýrazné oči.
"Tím, že budeš řvát, nic nespravíš, už jsi byla vybraná," řekl prostě a trhnul s ní. "Pojď. Jdeme pozdě, určitě už na nás čekají." Lena se naposledy ohlédla, aby si uložila do paměti pohled na Kostěné náměstí, a pak se za ní zabouchly dveře.

* * *

Shia se opírala o úzké zábradlí a shlížela na kovový stůl, který stál uprostřed velkého čistě bílého sálu pod ochozem. Ležely na něm dvě nahé ženy. Lépe řečeno jedna žena a jedno děvčátko, kterému ještě ani nezačala růst prsa.
"Copak? Kocháš se naším novým materiálem?" ozvalo se za ní a Shia sebou neznatelně cukla. Almion uměl chodit jako duch.
"Neříkej jí tak," zabručela otráveně, odvrátila se od něj a zadívala se znovu na Nimhu.
"A co jiného podle tebe jsou než materiál?"
"Jsou to lidi, tedy… byly lidi."
"A už nejsou," pokrčil rameny a stoupnul si vedle ní. Shia si povzdechla. Vysvětlovat něco takového Almionovi nemělo cenu, v některých věcech byl nechápavý a tvrdohlavý jak mezek, obzvlášť pokud mu vyhovovaly a neměl žádný důvod je měnit. A každoroční získávání nových loutek, zejména pokud šlo o mladé ženy, bylo jednou z nich.
"Líbila se mi. Chtěla bych mít nějakou kamarádku, se kterou bych si mohla hrát. Kamarádku jako ona," vzdorovitě našpulila pusu a trhla bradou směrem k Nimze.
"Po slavnosti si s ní budeš přece moct hrát, jak jen budeš chtít, udělá všechno, co řekneš."
"A ona už neřekne nic. Nebude to ona. Jen další mlčenlivý, který bude tančit přesně tak, jak já budu pískat," zamračila se
"A to není dobře?" povytáhl její bratr obočí.
"Ne, to není," odsekla.
"Víš, mám tě rád, ale v některých věcech ti vůbec nerozumím."
"Ale rozumíš, v tomhle ano. Kdyby ti mlčenliví připadali stejní jako živí lidé, spokojil by ses s tím, že bys spal s nimi a nemusel bys pořád chodit děvkařit do města," zavrčela a viděla, jak mu zacukalo v obličeji.
"Prostě to není ono, když jenom drží a nic nedělají," odfrkl si.
"Tak vidíš." Odmlčeli se.
"Příští slavnost bude perfektní. Budou mít velký úspěch," řekl Almion, když do sálu vešlo několik bíle oděných postav s rouškami a obklopili stůl s oběma ženami. "Dojemný příběh o matce a dceři. Naše matka bude spokojená."

"Doufám," přikývla Shia a dívala se, jak tělem Nimhy vedou první řez.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama