Být volný jako pták 2/3

18. února 2015 v 22:41 | Therese |  Povídky
Beatrice seděla u stolu a nervózně ťukala prsty do stolu. Zapadající slunce barvilo oblohu do ruda a Viktor se pořád ještě nevracel. Myslí se jí míhaly ty nejstrašlivější scénáře, které se marně snažila vytěsnit přemítáním o Thomasově zlomené noze, kterou mu dneska ošetřovala.
Zrovna se rozhodla, že už to nevydrží a půjde ho hledat, když se s táhlým zaskřípěním otevřely dveře a dovnitř proklouznul Viktor s provinilým výrazem ve tváři a igelitovým pytlem v ruce. Byl špinavý a Beatrice nemohlo uniknout, že se mu něco stalo s pravou nohou.


"Co…" vydechla a vyskočila ze židle.
"Prosím tě, snaž se nerozčilovat se. Nic mi není."
"To vidím," pronesla kousavě a došla až k němu. Popadla ho za ruce a na chvilku měla pocit, že snad omdlí. Ty šmouhy, které považovala za špínu, byla krev. Pak její pohled sklouzl k uzlíku, který stále pevně svíral v pravé ruce. Vyškubla mu ho a jako v horečce ho začala chvějícími se prsty rozbalovat. Věděla, co to je, bála se toho, ale potřebovala se přesvědčit.
"Beatrice, prosím tě… Nechceš si aspoň sednout nebo…" vztáhl k ní ruku. Uskočila z jeho dosahu, přešla na druhou stranu místnosti a dál zápolila s uzly. Hrudí jí cloumal strach a hněv. Pak konečně pytel povolil a k nohám se jí vysypaly uniformy vojáků míru. Zbraně a boty zaduněly na dřevěné podlaze. Pevně zavřela oči a cítila, jak se jí do nich hrnou slzy. Srdce jí bušilo tak rychle, že jí málem vyskočilo z těla a dýchala přerývaně. Viktor se ani nepohnul.
"Co jsi to udělal?" vydala ze sebe nakonec zajíkavě a přemáhala touhu vrhnout se na něj a jednu mu vrazit.
"Musel jsem. Jinak to nešlo. Jak jinak bychom se dostali k tomu vlaku?"
"Jenže my se nikam dostávat nebudeme," kroutila hlavou a vypadala, jako kdyby měla každým okamžikem dostat záchvat. "Slíbil jsi mi to. Slíbil jsi mi, že toho necháš." Po tvářích jí stékaly slzy.
"Ano, ale… Sakra! Taková šance k útěku! Toho přece nemůžeme nevyužít!" zalomil rukama.
"Zabijí nás. Oni na to přijdou. Něco takového nám přece nemůže nikdy projít! Copak ty si vůbec nevážíš toho, že můžeš žít? Víš jaké to je, když mi sem skoro každý den nosí lidi, kteří se nějak provinili proti Bratrstvu? Víš jaké to je, když je tu pak vidím umírat?"
"Já vím. A vážím si života. Vážím si toho, že ses mě tenkrát ujala, bez tvojí pomoci bych byl mrtvý už dávno. Jen už tohle prostě dál nevydržím. Chci na Jih, chci být zase volný. S tebou." Na okamžik se rozhostilo naprosté ticho, rušené jen tlumenými hlasy z horního patra. Beatrice se skrz závoj slz dívala na uniformy.
"Proč tři?" zeptala se náhle, až sebou Viktor trhnul.
"Půjde s námi i Benjamin s rodinou. Už máme všechno nachystané."
"Já jsem věděla, že ho do toho zatáhneš." Zasmála se, ale znělo to spíš zoufale, než pobaveně. "Ale proč tři?"
"Já a Becky bychom byli moc nápadní. Becky je moc mladá a já, no…" přejel si rukou po špičatých uších a zlatavých očích s vertikálními zornicemi. "Odnesete nás v bednách a naložíte do vlaku."
"Hm," odtušila bezvýrazně a žmoulala nohavici kalhot jedné z uniforem. "Oni o tom už všichni ostatní ví?" zeptala se a v jejím hlase byl slyšitelný osten ublíženosti.
"Ne. Jen Benjamin. Kdyby se to dneska nepodařilo, nic bychom vám neřekli."
"Takže je možné, že nebudu jediná, kdo s tím nesouhlasí?" Neochotně přisvědčil, zdálo se ale, že ji to uklidnilo.
"Co se ti stalo?" kývla směrem k jeho děravé botě.
"Střelili po mně. Jen to škrtlo o palec, ale stejně to docela bolí," zabručel a zakroutil nohou.
Stále ještě trochu roztřeseně vstala. "Budu ti to muset nějak ošetřit. Minimálně by tu měl být zbytek nějaké dezinfekce a obvaz. Brzo si budu muset obstarat novou. A taky se budeš muset umýt. Ještě mi tu zbyla nějaká voda, co jsem nanosila, ale bude už ledová. Můžu ti zkusit něco ohřát na vařiči, ale na všechno to už nevystačí."
"To nevadí. Klidně to nech studené, já to vydržím." Beatrice ale rozhodně zavrtěla hlavou, rázně přešla k vědrům vody, položeným vedle malé kuchyňské linky a stírala si při tom z tváří poslední slzy. Popotáhla a začala přelévat vodu do hrnce. Viktor zatím sbalil rozházené uniformy a nacpal je všechny pod uvolněná prkna. Nebyla to žádná perfektní skrýš, do pondělí by to ale snad mělo stačit.
Když byla stará oprýskaná vana naplněna vlažnou vodou, shodil ze sebe Viktor oblečení a neochotně vlezl dovnitř. Beatrice se na něj úkosem dívala, zatímco se přehrabovala ve své chudé lékárničce. Nedovolil jí, aby vodu pořádně ohřála.
"Aspoň nám pak zbude ještě trocha z denního přídělu na tohohle prcka," zašklebil se a poplácal dlaní malé elektrické topení, které před rokem sehnal od někoho na černém trhu.
Vytáhla malou skleněnou lahvičku s posledními zbytky jodové tinktury a obvaz a vrátila se k němu.
"Škrábnutí, jo?" zahuhlala, když si prohlížela jeho palec. Špička byla úplně odseknutá.
"Není to tak zlé," zavrtěl se a dál si drhnul ruce. Nejdřív mu ránu omyla vodou, a když ji dezinfikovala, vztekle si pro sebe něco syčel.
"No tak, nebuď jak malej kluk," napomenula ho a začala mu palec obvazovat.
"Víš, jak to bolí?"
"Umím si to představit."
Vyškrábal se ven z vany, zabalil se do starého prostěradla, které jim sloužilo jako ručník, a pospíchal k topení. Stisknul tlačítko zapínání, dřepnul si k němu a rozkošnicky si vychutnával teplo, které z něj sálalo. Beatrice to připisovala jeho kočičím genům. Posadila se vedle něj a mlčky mu podala kousek chleba, který dneska přinesla Thomasova rodina jako odměnu za pomoc. Cítila, jak jí v duši stále hlodá strach jako neodbytný červ a znovu se tiše rozvzlykala. Viktor ji vzal konejšivě kolem ramen a políbil ji do vlasů. Přitiskla se k němu.
Seděli tam spolu propletení v té chvilce klidu a míru, kterou si dokázali pro sebe ukradnout, dokud se elektrické topení nevypnulo a nedalo jim najevo, že je čas jít spát.
* * *
"Já nesouhlasím," našpulila Beatrice vzdorovitě pusu a založila si ruce na prsou. Hledala očima Lilly, aby ji podpořila. Ta ale uhnula pohledem a zadívala se kamsi na stěnu. Pomoc ovšem přišla z naprosto nečekané strany.
"Já taky ne," špitla tiše Becky, která se choulila na matraci v rohu místnosti. Okamžitě se kousla do rtu, jako kdyby provedla něco zakázaného a nervózně se tahala za copy.
"Pořád je to tři proti dvěma," zabručel Benjamin. "A nechat vás tu nemůžeme."
"Já bych se tu tedy klidně nechala," vyprskla Beatrice, ačkoliv věděla, že to není pravda, ještě dřív než ta slova vypustila z úst. Nedokázala by opustit Viktora, nemohla by se dívat na to, jak ho zabíjí. Od té doby, co zemřela její matka, neměla nikoho jiného. Docházela jí ale trpělivost. Jak ti zatracení zabedněnci nemohli nevidět, že se řítí přímo do pasti?
Viktor na ni smutně hleděl přes místnost, nic ale neřekl.
"To vám všem vážně úplně přeskočilo?" rozhodila bezmocně rukama a znovu střelila pohledem po Lilly, která ovšem dál hypnotizovala neviditelný vzorek na zdi. Povzdechla si a promnula si kořen nosu. Začínala ji bolet hlava. Zatím to byl jen tupý tlak, nicméně téměř cítila, jak z něj každým okamžikem začnou vylétávat ostré jehličky bolesti.
"Potřebuju na vzduch," zamumlala a svižným krokem zamířila ke dveřím. Seběhla po schodišti a o několik vteřin později ji už do tváře šlehal štiplavý vítr, který se proháněl ulicemi. Zhluboka se nadechla a zakroužila hlavou.
"Bet?" ozvalo se za ní váhavě a na rameno jí dopadla drobná ruka.
"Co chceš Lilly?" zamručela otráveně, ale neotočila se k ní. Cítila se zrazená.
"Já jen…" začala, ale pak svěsila hlavu a odmlčela se.
"No?" pobídla ji Beatrice a povytáhla obočí.
"Pojď radši zase dovnitř." Vešly zpátky do tmavé chodby, kterou osvětlovalo jen chabé světlo pronikající sem zaprášenými okny. Lilly se opřela o zeď, kterou pomalu obrůstala plíseň.
"Já vím, že to asi nechápeš…" začala, ale Beatrice ji nenechala domluvit.
"Ne, to nechápu. To máš naprostou pravdu. Ty si vážně myslíš, že něco takového může vyjít? Myslela jsem si, že máš rozum. A vždycky jsi byla v takových záležitostech zajedno se mnou, tak proč se najednou obracíš proti mně?" Cítila, jak se jí do očí derou slzy a hlas se jí na konci věty zlomil. Zdálo se však, že si toho Lilly nevšimla a ona tu před ní nehodlala brečet. Zaryla si nehty hlouběji do paží a mrkala, aby se jí snad zrádné slzy nevylily přes víčka.
"Přesně to bych ti chtěla vysvětlit. Já… Nemyslím si, že by to mělo velkou šanci na úspěch stejně jako ty, ale… Víš, jestli opravdu…" přejela si rukou po břiše. "Prostě bych nechtěla, aby vyrůstalo tady. Buď mu dám lepší místo pro život, nebo zemřeme oba. Tady ale žít nebude." Kousla se do rtu, ruce stále složené na rostoucím životě.
"Chápu," hlesla Beatrice a opřela se dlaní o zeď, co měla za zády. Něco takového měla čekat. "Jestli ti to nevadí, tak já půjdu. Není mi nějak dobře. Řekni to Viktorovi." Ani nečekala na odpověď, hbitě vyklouzla ze dveří a zamířila známou cestou domů. Mrholilo a po tvářích jí stékaly kapičky deště. V hlavě jí tepalo, ze spánků jí vystřelovala ostrá bolest a v hrudi mělo prázdno, jako kdyby ji z ní někdo vyjmul všechny orgány a jí zbyl jen prázdný hrudní koš.
Teprve doma, když padla tváří do postele, nechala pocity, aby se přes ni přelily jako přílivová vlna a rozvzlykala se do polštáře. Připadala si jako odsouzená k smrti. Nemohla to ale ostatním vyčítat. Přece tu mohla zůstat, bylo to jen její rozhodnutí.
Nevěděla, jak dlouho tam bez hnutí ležela. Nevnímala křičící hlasy o poschodí výš, ani vítr lomcující okenicemi, ani tiché klapnutí dveří a prsty, které jí jemně přejížděly po zádech.
Když zase přišla k sobě, obloha se už začala barvit do ruda a ohlašovala tak příchod nového dne.
Už jen dva dny, táhlo jí hlavou. Dva klidné dny.
Musí se dát dohromady. Jestli má umřít, tak ať to aspoň stojí za to.
* * *
Kostelem se rozléhal tichý hlas otce Garetha rušený jen vytrvalým bubnováním dešťových kapek dopadajících na okna. Beatrice byla jako na jehlách. Už zítra… Pořád odmítala věřit tomu, že se téhle sebevražedné akce opravdu zúčastní.
Myšlenky se jí opět rozběhly za matkou. Tentokrát k jejímu poslednímu dni. Skousla si ret. Co když umře jako ona? Ona by alespoň neumřela bezdůvodně.
Potom co ke dvěma ženám přibyl Viktor a vnesl do jejich malého bytu trochu nového života, začala se matka zotavovat, ačkoliv již nikdy nebyla tou samou ženou jako dřív. Téměř nemluvila a v očích stále mívala prázdný skelný pohled. Ráda se ovšem chodila procházet a jedna z jejích procházek ji stála život. Nedopatřením se přimíchala k jakési rebelující skupince. Zřejmě si ani neuvědomovala, co se děje, ale vysvětlujte to vojákům míru.
Hned druhý den ji popravili spolu s ostatními.
Když liturgie skončila a všichni se začali tlačit do dveří, chytla ji Lilly za ruku.
"Nemůžu najít Becky," zašeptala ji do ucha a rozhlížela se při tom neklidně na všechny strany. V jejím hlase byl znatelný podtón paniky.
"Vždyť byla celou dobu s námi," namítla Beatrice. "Třeba už je venku."
"Jo, možná," přitakala, nevypadala však příliš přesvědčeně. A Becky venku opravdu nebyla.
"Určitě se jen přimíchala k nějakým jiným lidem. Nebo potkala nějakou kamarádku, co my víme?" uklidňovala ji a jako v odpověď na Beatricina slova zahlédly v chumlu postav dva hnědé copánky.
"Omlouvám se, já… nějak jste se mi ztratili a nemohla jsem vás najít, vážně je mi to líto…" chrlila ze sebe polohlasem dívka, jako kdyby právě provedla nějaký neodpustitelný zločin.
"Za to se přece nemusíš omlouvat. Pojď, půjdeme domů." Lilly ji chytla za rameno a odváděla ji přes vylidňující se náměstí.
Beatrice šla několik kroků za nimi. Necítila se na to, aby teď s někým klábosila a tvářila se jako by nic. Nervy měla napjaté k prasknutí a čas jako by letěl o překot vpřed, ale zároveň jako by se loudal a vlekl se celou věčnost. Zírala na Lillyina záda a po tvářích jí stékaly chladné kapičky deště. Možná se snažila to maskovat, ale cítila z ní stejnou nervozitu jako u sebe sama. Dokonce i Viktor s Benjaminem, kteří na ně čekali na rohu ulice, byli zamlklejší a pohybovali se mnohem prkenněji než normálně.
Všechno bylo připraveno. Uniformy byly vyprané a v rámci možností přešité na jejich postavy. Bedna byla i s kladivem a hřebíky nachystaná vedle Benjaminovy postele a trpělivě čekaly na zítřejší ráno, které se neúprosně blížilo.
* * *
Toho večera nemohla Beatrice usnout. Převalovala se na matraci, muchlala pokrývku, ale umlčet malého hlodajícího červíka v hlavě nedokázala. Viktor, který obyčejně spal ještě dřív, než se jeho hlava dotkla polštáře, se taky neklidně vrtěl.
Když už měla pocit, že to nevydrží a každým okamžikem vyskočí z kůže, vymrštila se, vrhla se k oknu a otevřela ho dokořán. Do obličeje ji uhodil ledový poryv větru. Noc byla klidná, chladná a na obloze zářil měsíc. Na konci ulice postávala noční hlídka ve zlatavém světle pouliční lampy.
"Co to děláš?" zamumlal Viktor a protíral si oči.
"Nemohla jsem dýchat. Je tu hrozný horko."
"Horko?" povytáhl obočí. "Nevím jak ty, ale já mám pocit, že mi každým okamžikem umrznou prsty u nohou. Nemohla bys to aspoň trochu přivřít, prosím?"
Chvíli na něj jen mlčky hleděla, ale pak okno znovu zavřela a vlezla si zpátky pod deku.
"Měla by ses trochu vyspat."
"Nemůžu spát."

"Já taky ne." Chytnul ji za ruku. Pocit, že je něco strašně špatně ji nicméně neopustil.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama