Únor 2015

Nýdnol 1/2

23. února 2015 v 22:23 | Therese |  Tvorba
psáno v srpnu 2013

Fanoušci Červeného trpaslíka již jistě tuší, že půjde o cosi s Londýnem.
A pokud se najde ta nějaká malá hromádka lidí, co můj blog čte pravidelně, nepochybně si i všimla, že jsem byla delší dobu neaktivní.
Ano, byla jsem poslední týden v Londýně a teprve včera, tedy vlastně již dneska, jsem se vrátila domů.
Bylo to poněkud dobrodružné, jelikož jsem jela poprvé "sama" pouze s Hrbem, který má hrůzu z letadel (zejména pokud jsou ve vzduchu a sedí v nich), takže už jen samotná cesta byla zajímavá. Doletěli jsme na Heathrow někdy okolo třetí hodiny odpolední místního času, s menšími obtížemi jsme si zakoupili Oyster card na šest dní, dohrkali jsme se metrem i s kufry na Gloucester Road a nakonec jsme i dorazili do správného hotelu.

Tenhle způsob cestování mi vyhovuje. Ta svoboda, že si můžu jít kam chci a kdy chci, najíst se a udělat si pauzu kdy chci. Žádné hrrrrrrr na ně! Musíme vidět tohle a támhleto! A teď půjdeš sem! A teď zase tam! Bolí tě hlava? To přece zvládneš!

V Londýně jsem byla předtím již dvakrát, ale pokaždé to bylo s jazykovou školou a jen na odpoledne, takže jsem dohromady neviděla skoro vůbec nic a dost mě to štvalo.

Pokud něco nelze Londýnu upřít, pak to je spousta parků a zeleně a trávy, na kterou si můžete skutečně sednout i lehnout a schroustat si tam sendvič, aniž by vás někdo hnal pryč, jak se často stává v naší zemičce.

Hyde Park



Povídky

19. února 2015 v 19:28 | Therese

Nana - září 2013
Měsíc - květen 2013
Karneval - březen 2013

Být volný jako pták 3/3

18. února 2015 v 22:43 | Therese |  Povídky
Beatrice stála před starým zašlým zrcadlem a kritickým okem hleděla na svůj odraz. I po přešití jí byla uniforma trochu velká a podivně na ni odstávala. Vysoké šněrovací boty stáhla, co nejvíc to šlo, ale i tak ji v nich nohy pořádně nedržely. Vlasy měla stažené v pevném uzlu, aby jí nelítaly do obličeje a pouzdro s pistolí ji podivně tížilo.
Vedle ní se Lilly právě snažila nacpat se do bot. Šlo to těžce. Na rozdíl od Beatrice jí byly malé, nic lepšího ale neměli. Uniforma jí nicméně seděla mnohem líp.

Být volný jako pták 2/3

18. února 2015 v 22:41 | Therese |  Povídky
Beatrice seděla u stolu a nervózně ťukala prsty do stolu. Zapadající slunce barvilo oblohu do ruda a Viktor se pořád ještě nevracel. Myslí se jí míhaly ty nejstrašlivější scénáře, které se marně snažila vytěsnit přemítáním o Thomasově zlomené noze, kterou mu dneska ošetřovala.
Zrovna se rozhodla, že už to nevydrží a půjde ho hledat, když se s táhlým zaskřípěním otevřely dveře a dovnitř proklouznul Viktor s provinilým výrazem ve tváři a igelitovým pytlem v ruce. Byl špinavý a Beatrice nemohlo uniknout, že se mu něco stalo s pravou nohou.

Být volný jako pták 1/3

18. února 2015 v 22:40 | Therese |  Povídky
psáno v sprnu 2013

Seděl za stolem a upíral bezduchý pohled kočičích očí kamsi do zdi. Beatrice ho upřeně pozorovala od hrnce se zelnou polévkou. Věděla, co tenhle pohled znamená. Už zase spřádal fantastické plány na jejich útěk. Povzdechla si, naposledy zamíchala polévku a sundala ji z vařiče, který po dlouhé době opět fungoval. Přešla k němu a jemně se dotkla jeho ramena. Trhnul sebou.
"Viktore…" zašeptala a zabořila mu nos do vlasů.
"Přemýšlel jsem…"
"Já vím, o čem jsi přemýšlel. A měl bys přestat. Nedostaneme se odsud. Víš přece, jak to skončilo posledně." Zvedla se. "Pojď se radši najíst, dokud máme čeho."
"Ale tohle by vážně mohlo vyjít!" otočil se k ní a koutky úst mu cukly vzrušením. "Dostal jsem tip. Příští týden odjíždí z nádraží vlak, co sem jede doplnit zásoby z Jihu, kdybychom se tam dostali, tak…"
"Jenže my se tam nedostaneme!" obrátila se k němu prudce, z očí jí najednou sršely blesky a hlas jí přeskakoval, jak se snažila mluvit tiše. "Slíbil jsi mi, že všech těch pokusů a plánů necháš. A nádraží je jedno z nejhlídanějších míst v Almiru vůbec, to ti snad nemusím připomínat. Chceš, snad aby nás zabili? To vážně chceš? Nevím jak ty, ale já si svého života ještě vážím!"
"Tohle není žádný život," zabručel, vymrštil se ze židle a odpochodoval do vedlejší místnosti.
"Vystydne ti to!" křikla za ním, ale nedočkala se žádné odpovědi. Někdy dokázal být tak paličatý.
Nikdy nepřestal toužit po svobodě. Stejně jako kočky, jejichž geny v sobě díky zašlé slávě a technologii Císařství nosí. Ale Císařství bylo nenávratně pryč a stejně s ním i jakákoliv naděje na lepší život. Bratrstvo Pravé víry po krvavém převratu drželo celý Sever železnou rukou a nemilosrdně jej drtilo. Špehování, udavačství, cenzura a popravy bujely v celé zemi a lidé chodili tiše se sklopenými hlavami a strachem v srdcích.

Nana

18. února 2015 v 22:26 | Therese |  Povídky
psáno v září 2013

Mikropovídka do soutěže blog.cz na téma "setkání s literární postavou". Dokonce jsem se dostala do finále.
Nana - Émile Zola

Zívnu a líně otočím další list. Nana, sedící v nohou postele, se neklidně vrtí a šťouchá prstem do jedné ze svých diamantových náušnic. Prý od muflíčka, jak mi řekla.
"Tak co?" vyhrkne a snaží se mi nakouknout pod ruku. Světlé vlasy jí v zapadajícím slunci září, v očích hrají neposedné jiskřičky. "Jak to se mnou dopadne? Opravdu bych to chtěla vědět!"
"Vydrž," zamručím a bráním před ní knihu. "Ještě nejsem na konci. Musíš si počkat." Povzdychne si a složí ruce do klína.
"A nemohla bych aspoň…" začne prosebným hláskem, který už zlomil vůli nejednoho muže. Já ale nejsem muž.
"Ne," řeknu rázně, "žádné podvádění. Že to dělají čtenáři, prosím… Ale samotné postavy? To chceš vážně tak rychle dojít na konec?"
"Ne dojít, jen se podívat," zamumlá a uhlazuje si při tom sukni své večerní toalety. "Jako do křišťálové koule, víš? Vědět, co mě čeká."
"Myslíš, že bys pak byla šťastnější?" zeptám se a po očku jí sleduju přes okraj stránek. "Občas je lepší nevědět."
Jen pokrčí rameny a sáhne pro hrnek s čajem. Usrkne si a vyptává se dál. "A co Zizi? Co můj Jiříček? Daří se mu dobře?"
"Zatím," odpovím neurčitě, ačkoliv moc dobře vím, že každým okamžikem vydechne naposledy. Přivře oči jako kočka, zřejmě potěšena tím, že alespoň něco ze mě vymámila, a padne naznak do postele.
"Hlavně už žádný další hnusný chlapy!" zvolá a mávne rukou. "Už je nemůžu ani cítit." S těmi slovy zaboří hlavu do polštáře a usne.
Zaklapnu knihu a dívám se na ni. Na tu holku z ulice, co dobyla celou Paříž svým klínem a postavou Venuše a teď ji drtí střevícem, jako by zašlapovala brouka.
Snažím se představit si ji slabou, nemocnou, s obličejem znetvořeným od neštovic, jejichž boláky jí již brzo pan Zola vtiskne písmeny do tváře.

Pohladím ji po vlasech a knihu odložím na noční stolek. Ještě chvilku života navíc si zaslouží.

Karneval

18. února 2015 v 22:22 | Therese |  Povídky
psáno v březnu 2013

Na Nalor se snášela tma. Drobné postavy zahalené v černých kápích zapalovaly pouliční svítilny, jejichž mihotavé světlo se odráželo od pískově zbarvených stěn a kreslilo na nich záhadné obrazce. Na vodě se houpaly gondoly objímané hustou bílou mlhou.
Nimha seděla na kamenném masivním zábradlí, komíhala nohama sem a tam a snažila se prohlédnout pod povrch špinavé zakalené vody úzkého kanálu. V dlouhých hubených prstech převracela dvě lesklé mince, které ještě odpoledne ležely na dně měšce jednoho kupce. Nechtělo se jí jít až domů za starou Meg, kde budou bezpochyby i všechny ostatní opuštěné děti ulice. Nechtěla s nimi mluvit, prát se o poslední kousek chleba. Dneska ne. Zavřela oči, vdechovala onu zvláštní těžkou vůni stojaté vody, která prostupovala celé město a její mysl pomalu odplouvala do sladkého spánku. Byla unavená, tak moc unavená…
Někdo jí lehounce poklepal na rameno. V tu chvíli se probrala, cukla sebou a skrčila se, jako kdyby očekávala ránu holí. Ale nebylo to třeba. Před ní stála jen útlá dívka, zhruba stejného věku, a s vlasy tak světlými a lesklými, že vypadaly téměř jako tepané stříbro.

Měsíc

18. února 2015 v 22:16 | Therese |  Povídky
psáno v květnu 2013

No, nějak ani nevím, zda to nazvat povídkou...
To mě totiž ve středu na přednášce o zvuku a jak ho vnímáme, vlezla do hlavy další postava a místo. Tak jsem si sedla a něco krátkého jsem o nich napsala. Možná si někdy najdou svoje pokračování.
Ne, že by mě už něco nenapadlo, jen uvidím, jak se to vyvine a jestli to bude vůbec stát za to.

"Díky, už dlouho jsem se tak dobře nenajedla," řekla, otřela si pusu ubrouskem a hodila ho do prázdného talíře.
"To přece nemusíš," usmál se na ni. "Je docela milý vidět holku, co se nedloube v jídle. Natož pak holku, co do sebe nahází za pár minut celej steak a ani nemrkne." Zašklebil se a snědl další sousto.
"No dovol," odfrkla si. "Chceš mi tím snad naznačit, že jsem tlustá a nenažraná?"
"To by přece nikdo nemohl tvrdit, Em."
"Taky si říkám. Měla jsem prostě jen hlad." Spokojeně se opřela v polstrované židli a natáhla si nohy. Nazrzlé vlasy se jí matně leskly v teplé žluté záři žárovek restaurace. Příbory a talíře cinkaly a celou místností s nízkým stropem se nesl šum hlasů.
"Tak mě napadlo," promluvil po chvíli váhavě a Em otevřela oči, "nechtěla by ses potom ještě jít na chvíli projít?"
"Ale, ale," škádlivě mu pohrozila prstem, "Známe se přece teprve dva dny, Tadeáši."
"Na večeři je to už dostatečný, ale na romantickou procházku při měsíčku ne?"
"Jestli zůstane jen u procházky při měsíčku…"
"Dávám ti na to svoje slovo," zvedl ruku k přísaze a hodil si při tom mastnou bramboru do klína.
Zavrčel a Ema se rozesmála.

Čtenářský deník

18. února 2015 v 16:57 | Therese
A
Luisa May Alcott - Malé ženy
Cassie Alexander - Noční směna
Cassie Alexander - Měsíční směna
Kingsley Amis - Šťastný Jim
Jane Austen - Pýcha a předsudek