Knižní kukátko VIII

Neděle v 14:28 | Therese |  Recenze

Vegetariánka - Han Kang
Aneb moje první setkání s jihokorejskou literaturou.
Svazek je tvořený třemi samostatnými novelami (Vegetariánka, Mongolská skvrna a Hořící les) propojenými jednou rodinou, zejména pak Jonghje, jejíž nenadálý obrat k vegetariánství spustí všechny následující události.
Jonghje je hned v úvodu slovy svého manžela vyvedena jako úplně obyčejná a průměrná, málomluvná žena, která do puntíku plní svou roli dcery, sestry a nakonec i manželky, stejně jako všechny ostatní ženy z její rodiny. Vše se ale změní, když se jí jednoho dne zdá děsivý sen o krvi, jatkách a křičících tvářích. Ihned po probuzení se rozhodne radikálně změnit svůj život a stát se vegetariánkou. Vyhází všechno maso z lednice a nikdy už žádné nekoupí, k nelibosti svého manžela a pak i její rodiny. Stále se ale nemůže znepokojivého snu zbavit. Téměř nespí, její málomluvnost se ještě prohloubí, přestane o sebe dbát a drasticky zhubne. Její rodina se ale s jejím neomluvitelným chováním nehodlá smířit a vše vygraduje na rodinné sešlosti, kde se jí násilím pokusí donutit maso sníst, na což Jonghje odpoví tím, že si podřeže žíly.
Každá novela je vyprávěna z úhlu pohledu jiného člena rodiny, první jejího manžela, druhá jejího švagra a poslední její starší sestry. Do myšlenek Jonghje tak nemáme prakticky možnost nahlédnout kromě krátkých úryvků z Vegetariánky. První část se tak zaměřuje hlavně na způsob, jakým se rodina vyrovnává s nenadálou změnou, druhá o švagrově posedlosti Jonghjiným tělem, které se snaží zachytit v uměleckém videu a poslední o sestřině snaze vzchopit se z rozpadu rodiny.
Tahle, ač tenká kniha, ve mně zanechala poměrně silnou stopu. Není to úplně lehká četba, místy na mě působila skoro až bizarně. Hlavní motiv, tedy přeměny Jongje jako člověka do rostliny, i když ne úplně doslova, je rozhodně neotřepaný. Ještě víc pak vyniká v kontrastu s typickými negativními lidskými vlastnostmi jako je agrese, úzkoprsost a sexuální touhy, které projevuje zbytek její rodiny. Rozhodně je to něco k zamyšlení.


Ženy a knihy - Stefan Bollmann
Jestli je něco strašné a úžasné zároveň, pak to jsou knihy, po jejichž přečtení zjistíte, co všechno ještě musíte přelouskat, abyste mohli v klidu umřít.
Když jsem si knihu kupovala, trochu jsem se bála, jestli mě bude bavit, obecně totiž populárně naučnou literaturu příliš nevyhledávám. Naštěstí jsem se hned krátce po rozečtení přesvědčila, že moje obavy byly neopodstatněné a kniha se mi naopak četla poměrně zlehka.
Jak již název napovídá, zaměřuje se na dějiny a vývoj literatury ve vztahu k ženám. Kniha je rozdělena na čtyři části podle jednotlivých století od 18. až po současnost. Kromě obligátních autorek a čtenářek se Bollmann věnuje také nakladatelkám, kritičkám a někdy i významným románovým hrdinkám. Dostáváme se tak od časů básníka Klopstocka, který svým dílem okouzlil tehdejší dívky i ženy a mimo jiné zpopularizoval veřejné předčítání, přes hysterii vyvolanou Goethovým Utrpením mladého Werthra, které údajně doprovázelo i několik sebevražd, Jane Austenovou, Mary Shelleyovou a její Frankenstainovo monstrum, paní Bovaryovou a Virginii Woolfovou až po psaní fanfiction a Padesát odstínů šedi. Mně osobně se nejlépe četlo 19. a 20. století, možná i proto, že jsem o lidech zmiňovaných v jednotlivých kapitolách už něco málo věděla, Bollmann totiž nezapře svůj německý původ a dívá se tak na tuto historii především z poněkud germánského úhlu pohledu a o některých osobnostech, jako již zmiňovaný Klopstock nebo Caroline Schlegel-Schellingová, jsem nikdy dřív neslyšela.
Zásadní je pro mě pocit, že mi kniha něco dala (i kromě prodlouženého seznamu četby) a navíc se ani nenaplnila moje obava, že text bude někde sklouzávat k tónu "no jo, ty emancipovaný feministky" ani k druhému extrému "pojďme hned všichni vyhladit muže". (Cítíte, doufám, tu nadsázku?)
 

Závod s fixem

16. února 2017 v 9:44 | Therese |  Tvorba
Po velmi dlouhé době jsem měla čas i chuť si něco nakreslit a výsledek nebyl takový, že jsem to měla okamžitě touhu roztrhat a zbytky nakrmit útroby odpadkového koše. To se nestalo už... no, nějaký ten pátek to bude. Smutné je, že ve chvíli, kdy začínám mít pocit regenerace mých nebohých neuronů, nakračí si to sem začátek dalšího semestru. Ale asi můžu být ráda, že jsem ráda, protože příští rok, stejně jako ten minulý, budu mít na celé zimní regenerování místo dvou týdnů zřejmě tak dva dny.

Celý proces kreslení byl spíše takovým improvizovaným závodem s fixem. Kdo vydrží dýl? Já, nebo fix? Velmi těsně jsem nakonec zvítězila já, ale musím přiznat, že jsem z toho byla nervózní. Budu si muset koupit nový.


24.4. 2003 - 6.2. 2017

13. února 2017 v 12:36 | Therese |  Mysl
Nevím, jestli to má být nějaká zvrácená ironie osudu, ale ten nadpis posledního článku "Smutný kočičí život" jsem si měla ještě na chvíli schovat, ačkoliv je pravda, že k tomu, co se stalo jen pár dní po jeho zveřejnění, by pasovalo spíše "Smutná kočičí smrt".

Úspěšně jsem s předstihem složila všechny zkoušky, tak aby mi zbyly ještě dva týdny volna a já mohla jet lyžovat do Alp. Byla jsem šťastná, jak mi to všechno hezky vyšlo, zabalili jsme si, odjeli jsme a hned první den, co jsme byli pryč, nám ráno volal strejda, že našel našeho kocourka mrtvého na zápraží. Lyžovat jsme ten den nebyli.
Těžko říct s jistotou, jaká přesně byla příčina, ale podle všeho to vypadá, že jeho letní střet s autem ho dohnal v podobě plicní embolie. Utěšuju se aspoň tím, že to byla rychlá smrt a Maxíček byl na kocoura už stařeček, v dubnu by mu bylo čtrnáct let. Vím, že bych mu nemohla pomoct a zřejmě by se to stalo tak jako tak, i přesto jsem měla výčitky, že jsem tam nebyla s ním a místo toho si odjela někam do Rakouska. Brečela jsem, ale zároveň mi to přišlo neuvěřitelný. Ještě den předtím jsem ho při odjezdu hladila a máma mu říkala, ať tentokrát nevyvádí žádný blbosti. To auto ho totiž srazilo, když jsme byli v létě v Itálii. Je to skoro jako by to ty dovolené přitahovaly. Přesto v létě přežil jen s dopomocí kortikoidů a antibiotik. Dokonce se mu po několika týdnech podařilo rozhýbat zadní nohu, která mu ochrnula, ačkoliv se to nevrátilo do úplně původního stavu. Byli jsme šťastní, jak se to spravilo a ještě nedávno jsme říkali, jak vypadá dobře, na to kolik mu je let a čím si prošel. A pak ho jen o pár měsíců později dostane kus urvaný sražený krve.
Nejsem si úplně jistá, proč to sem vlastně píšu, ale cítím, že to ze sebe musím nějak dostat. Přeci jen mě doprovázel dvě třetiny mého života a asi ještě bude nějakou dobu trvat, než přestanu čekat, kdy mi zamňouká za dveřmi, že chce dovnitř.





 


Smutný kočičí život

25. ledna 2017 v 21:37 | Therese |  Mysl
V poslední době blog hodně umíral, především proto, že umírala jeho autorka.

Ne že bych měla nějakou závažnou somatickou nemoc, o kterých po zkoušce z patologie zase vím o něco víc, občas mi spíš připadá, jestli už nespadám pod téma mé druhé zkoušky - psychiatrie. Obě dvě plus mikrobiologii mám zdárně za sebou, pokud to tady snad někoho zajímá. Zbývá už jen rentgen a pak snad po dlouhé době hurá na hory.
Jak už vám asi došlo ono umírání je spíše psychického rázu, aneb představte si několik apatických depresivně laděných měsíců, kdy jsem upřímně neměla náladu, energii ani nápady na psaní a vlastně ani na žádné další koníčky, kromě pravidelného úterního AFka s kamarádkou, aby moje tělesná schránka úplně neshnila.
Škola a učení mi se začátkem semestru zase ukously podstatnou část volného času i sil (už vrtám zuby na živých lidech, bacha, na mě). Ale já si prostě vzala do hlavy, že tu patologii udělám už v předtermínu, abych měla volnější Vánoce, tak jsem se holt učila veeeelmi dlouho, konkrétně již někdy od konce října. A podepisuje se to na mě, už cítím, že zase melu z posledního. Když se k tomu připočítá fakt, že poslední dobou poměrně intenzivně přemýšlím o tom, jestli jsem na správné škole a jestli takovou práci budu moct vůbec dělat, no...
Někdy se na sebe dívám a vůbec se nepoznávám a nechápu, jak jsem se ocitla tam, kde jsem. Připadám si, jako bych snad žila život někoho jiného a hned potom se ptám sama sebe, kdy sakra přestanu žít život svých rodičů a začnu žít ten svůj. Ale já byla vždycky hodné dítě. Koneckonců si za to můžu sama. Jak říká babička, na mě je vždycky spolehnutí.
Jestli vám předchozí odstavec připadal zmatený, nebojte, mně taky. Jsem zmatená svým životem a nevím, jak z toho nějak elegantně vybruslit.
A to je jen kousíček, s některými věcmi se zkrátka internetu nesvěřujete.

S čím se ale ještě alespoň částečně můžu svěřit, je nezpochybnitelný fakt, že jít na byt byla chyba. Jasně šla jsem tam kvůli kamarádce, abych mohla být s ní a ne trnout, koho mi zase šoupnou na pokoj na koleji, a je to jediná věc, která mě tam ještě drží.
Zaprvé, nevím, jak ostatním, ale 17°C mi přijde opravdu málo na to, aby v nich člověk mohl nějak normálně fungovat. Zadruhé, ačkoliv jsme tam měly být čtyři holky, jsme tam nakonec jen tři a jeden kluk. A ten kluk by zřejmě o mě měl asi i nějaký zájem, soudě podle toho, že se ptal mojí kamarádky, jestli s někým chodím. Já ale nemám zájem absolutní a je mi to teď nepříjemný. A do třetice, už od začátku jsem si nesedla s poslední spolubydlící a nájemnicí v jedné osobě. Paráda.
Fakt, že nás každé ráno v pět budí urputným kvílením za dveřmi kočka je už jen drobný nepodstatný detail a vlastně jí to ani nemůžu mít za zlé a stejně ji mám ráda, i když nám s vervou a nadšením demoluje pokoj a ruce.


Tohle je původní kočičí obyvatelka bytu, která nás ale velmi brzy i se svojí paničkou opustila. A všem se nám po ní stýská, protože si sice taky někdy zakvílela, ale byla klidná a nekousavá. Měla jsem ji ráda a ona zase můj batoh.


A tohle je současný kočičí Satan. S kamarádkou jsme ji překřtily na Schaumu, protože její původní jméno k ní ani trochu nepasovalo. Je to tvrdá, hyperaktivní holka z ulice, která ráno velmi nahlas zpívá a pění pode dveřmi, fascinuje ji gravitace (shazování věci ze stolu, fotek ze zdi atd.) a s oblibou drápe a kouše do všech odhalených i neodhalených částí lidského těla.


Satan obsadil moji postel. Želva je z toho nervózní.


A když už jsme u těch koček, tak ještě na závěr můj kočičák, který mi sedí na obsedantně kompulzivní poruše a přesvědčuje mě, ať už se neučím.

A teď zase šup k nějakým hezkým intraorálním projekcím.
Děkuju, pane Röntgene.

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

2. ledna 2017 v 21:59 | Therese |  Recenze

Vampire: The Masquerade - Bloodlines, RPG hra z roku 2004 založená na stolní, lépe řečeno papírové hře, na kterou jsem narazila víceméně náhodou na Steamu. Byla ve velké slevě, recenze byly dobré a navíc upíři, že. Dlouho mi pak ležela v knihovně, částečně i proto, že bez patche je prakticky nehratelná. Když jsem ji ale jednoho dne konečně zapnula, naprosto mě pohltila.

Hra začíná vaší nedobrovolnou přeměnou na upíra (aneb kdo by byl řekl, že vlézt do postele s tím divným chlápkem/ženskou s podezřele dlouhými špičáky, je špatný nápad) a dřív než si stačíte uvědomit, co se to vlastně děje, vtrhnou k vám další krvesajové a odvedou vás oba před soud. Vaše přeměna totiž nebyla nikým schválena a princ LaCroix za to nechá vašeho stvořitele popravit, Zdá se, že stejný osud čeká i vás, zastane se vás ale Nines Rodriguez, ušetří vás a tímto se stáváte takovou holkou /klukem pro všechno, jak už to v RPGéčkách bývá.

Jak se ukazuje upíří komunita není vůbec jednotná a v Los Angels, kde se příběh odehrává, o moc nad městem usilují hned čtyři skupiny: Camarilla - momentálně u moci a vede je již zmiňovaný princ LaCroix, Anarchisti - kteří brojí proti Camarille a jejím upjatým pravidlům, bojují za svobodu upírů a jejich napsaným vůdcem je Nines Rodriguez, Sabbat - známý zejména svým naprostým odklonem od lidství a nesmírnou brutalitou, a konečně Kuei-jin - zvláštní rasa upírů pocházející z Asie v čele s Ming Xiao.
Aby toho nebylo málo upíři se také dělí do různých klanů podle svých stvořitelů. Na začátku hry máte možnost zvolit si ze sedmi základních s tím, že se ještě můžete rozhodnout, zda preferujete ženu, či muže. Trochu mě mrzelo, že svoji postavu nemůžete nijak upravit, ale člověk holt nemůže mít všechno. Každý klan se liší svým smýšlením, má jiné přednosti a slabiny, jiné možnosti v rozhovorech a pro vás rozhodně nejzajímavější různé schopnosti, které budete moct používat a vylepšovat. A co navíc, ostatní postavy na vás i podle vaší příslušnosti ke klanu reagují.


Knižní kukátko VII

21. září 2016 v 15:53 | Therese |  Recenze

Harry Potter and the Cursed Child - J.K. Rowling, John Tiffany, Jack Thorne
Myslím, že tahle kniha nemohla uniknout pozornosti žádného fanouška Harryho Pottera. Mně pochopitelně taky ne. Koneckonců mě tenhle svět provázel většinu dětství a dodnes se k němu ráda vracím, ačkoliv některé věci dnes vidím trochu jinak, než v osmi letech a možná je to tak i dobře.
Kniha je psaná formou scénáře divadelní hry a přivádí nás do přesně do okamžiku epilogu sedmého dílu, když již dospělí hrdinové příběhu vyprovázejí své ratolesti na nástupiště devět a tři čtvrtě.

Neprozrazuju tu rozuzlení, ani žádné zásadní detaily děje, pouze nastiňuji příběh a postavy, pokud ale chcete být naprosto, úplně a dokonale nevyspoilerovaní a všechno si užít až při vlastní četbě, pak vám doporučuju, následující řádky přeskočit.

Ústředním hrdinou v této hře je Albus Severus Potter, mladší syn Harryho, který se oproti očekávání celé své rodiny dostane do Zmijozelu, se svým otcem příliš dobře poslední dobou nevychází a tak, jak se Harry a Draco nesnášeli, tak se Albus a Scorpius, Dracovo jediné dítě, mají rádi. Oba dva ve škole patří mezi outsidery, nezdá se ale, že by jim to příliš vadilo. Ačkoliv jejich život není úplně dokonalý, relativně bez problémů jím proplouvají, všechno se ale zvrtne, když Potterovi navštíví Amos Diggory. Je rozrušený a požaduje po Harrym, aby se pomocí posledního obraceče času, který nedávno zabavilo ministerstvo kouzel, vrátil zpět na Turnaj tří kouzelníků a zachránil jeho syna Cedrica. Harry ale jeho prosbě odmítne vyhovět, což ještě podnítí Albusovo pohrdání svým otcem. Navíc se na scéně objevuje záhadná charismatická dívka Delphi, která o sobě tvrdí, že je Amosova neteř a začne přesvědčovat Albuse, aby se o Cedricův návrat mezi živé postaral sám.

Upřímně, z téhle knihy jsem byla rozpolcená. Možná to bylo tím, že je to drama, logicky tam tedy toho nejde nacpat tolik jako do normální prózy, nebo za to mohlo, že jsem to jen četla a neviděla zinscenované. Byly tam momenty, které se mi opravdu líbily, pobavily mě a pak tam byly okamžiky, kdy jsem si chtěla vyrvat vlasy z hlavy a ptala jsem se, jak je to vůbec možné.
Jako obrovské plus této knihy vidím právě ústřední dvojici Albuse a Scorpia, hlavně v tom, že nijak nekopírují svoje otce. Pouhý fakt, že Albus se dostal do Zmijozelu mě velmi potěšil. Scorpius je zase neuvěřitelný geek, kterého by Draco za svých školních let patrně šikanoval. Interakce mezi těma dvěma je úžasná a ačkoliv nepatřím zrovna mezi ten typ lidí (především holek), kteří se mermomocí snaží dát ve svých fanfikcích dvě mužské postavy dohromady, ať už to dává smysl nebo ne, tady jsem občas tak trochu čekala, jestli se sobě navzájem nevrhnou do náruče.
Dál se mi taky líbily náhledy do alternativních světů, které mohly být. Hlavně ten, ve kterém Voldemort vyhrál, mě upřímně pobavil (pro ty, kteří to již četli - Voldemort Day a Blood Ball, co se nejvíc líbilo vám?)
Co mi přišlo naopak nejdivnější, byla vlastně celá ta zápletka s Delphi. Její existence by se ještě dala pochopit, ačkoliv mi to taky přišlo divné, ale celé to finále bylo vážně ujeté a chvilkama jsem si říkala, jestli je tohle vážně oficiální pokračování, nebo jestli čtu jen fanfikci.


Lesní lišky a další znepokojivé příběhy
Na tuhle antologii finských povídek jsem narazila víceméně náhodou, když jsem kamarádovi pomáhala hledat knihy od Stephensona. Zaujala mě nejdřív obálka a pak jméno spisovatele Jääskeläinena (stále nemám ponětí, jak se to vyslovuje), od kterého jsem nedávno četla Literární spolek Laury Sněžné a byla jsem z něj upřímně nadšená. Navíc je neskutečně fajn taky občas vidět u nás severskou literaturu, která není detektivka ani thriller. A tak tahle útlá knížečka putovala ke mně domů.

Kniha se skládá ze sedmi povídek, které byly přeloženy v rámci semináře studenty Finské filologie na UK a všechny se žánrově řadí do takzvaného suomikumma, Finnish Weird tedy do češtiny přeloženo jako finské podivno, což je myslím víc než výstižné pojmenování. Pohybuje se kdesi na hranicích fantasy, scifi a magického realismu okořeněného o něco z finské kultury. Co vám budu povídat, zhltla jsem těch 110 stran a hektolitry čaje k tomu během jednoho dne. Tím nechci říct, že by to bylo úplně jednoduché čtení, naopak všechny vyžadují, aby se člověk po jejich dočtení na chvíli zastavil, zazíral do prázdna a přemýšlel o tom, co to vlastně právě přečetl. Z toho důvodu to asi nebude až takový zážitek úplně pro všechny. Úplně vidím svojí mámu, která by po dočtení první povídky patrně nevěřícně nadzvedla obočí a knihu by odložila, ale já takové příběhy miluju.

Další články


Kam dál